No jistě že budu psát o sobě. To je přeci jasné. Začalo to nevinně. Thajská masáž byla příjemným zpestřením večera. Měl jsem z práce poukaz a tak jsem jej dnes konečně použil. Thajky mě likvidovaly v Karlově ulici. Ti co jsou líní číst v mapě nebo neznají Prahu, je to ulice u Karlova mostu. Poté jsem se rozhodl, že si udělám procházku. Byl takový vlahý vzduch, nábřeží žilo, lidi korzovali, párečky se líbaly nebo pekly na grilu, všude hrála hudba, tedy co jsem zaslechl mezi pauzami mezi písničkami v iPodu. Bezdomovci vesele voněli a cinkali lahvemi, prostě krásný večer. A najednou mě to napadlo. Proč nezkusit dojít domů pěšky? Sockou budu doma za 30 minut, takhle se projdu. A od myšlenky není daleko k realizaci. Vyrážím. Procházím po náplavce k pavoučímu mostu, přecházím Vltavu a brzy jsem u Smíchovského nádraží. Pořád si myslím, že je to skvělý nápad. Jdu dál. Opovržlivě sleduji busy a tramvaje plné lidí co jedou a vezou se. Pche. Na Zlíchově si ale začínám připouštět, že to zase až tak dobrý nápad není. Hlavně se už setmělo a Prokopské údolí, kterým musím zákonitě projít je ponořeno do hluboké tmy. Zatínám zuby a jdu dál. Hlubočepy. Teď už vím, že jsem magor. Ale je proti mému přesvědčení si to přiznat či nedejbože se otočit. Vcházím do údolí. Prvních 300 metrů dobrý, ještě se svítí. Pak už černo. 4 km absolutní tmy. Jednou projedou cyklisté. Mají světlo hadi a jedou. Nikde ani živáčka ani mrtváčka. Ještě toho trochu. Míjím vojenské zařízení a podbíhám železniční trať. Za chvíli projede vlak. Vypadá jako drak. Představivost ale výjimečně mlčí. Je to nekonečné a jsem tak sám. Měsíc svítí, je ho srpeček. Už si nic nepřipouštím, jen poslouchám a jdu. Konečně záblesk světla. Jsem na druhé straně. Prošel jsem. A žiju. Ještě kopec mezi domky a už vidím světla Ohrady. Světla se stále přibližují. Probíhám sídlištěm se studeným potem po celém těle. Konečně. Jsem doma. Já to dal. Dívám se na krokoměr. 15 km. To jde ne?

Nedělní dopoledne pomalu přechází v poledne. Venku je krásně a dnes je mým cílem jedno tajné místo, kde jsme před léty něco zakopali. Napadlo mě, jaké by to bylo to vykopat a podívat se na to. Beru svého kamaráda iPoda, který mi dělá doprovod na většině mých cest a vyrážím. Nasazuji ostrý krok a za chvíli jsem v Jinonicích. Všude kolem mě to žije, potkávám spoustu dvojic, běžců, kolařů i vycházkářů. Brzy jsem na Děvíně. Tam v křoviscích hledám ono místo. To musí být ono. Dva stromy. Jen to místo je hrozně zarostlé. Odklápím kameny a systematicky hrabu. Pot ze mě lije, ale nevzdávám se. Brzy celý prostor je odkryt. Poklad nikde. Zřejmě je zakopán hlouběji než jsem myslel nebo jej vyplavila voda nebo jsem prostě kopal na špatném místě. Ale ne místo sedí. No nevadí. Po půl hodině hrabání to vzdávám a vydávám se nazpět. Všude to kvete, lidi posedávají na loukách a opalují se. Chvíli si sedám na skálu a pozoruji Velkou Ohradu, která je na druhé straně. Po chvíli se pouštím do slaňování bez lana. Opět ze mě lije pot, ale dobře to dopadne. Brzy jsem na křižovatce. Odtud už jen vyběhnu nahoru a jsem zpět doma. Na konto si připisuji svých 13 kilometrů. Akorát ten poklad zůstává stále v zemi. Jednou tě ale najdu.

No co mám povídat, raději budu rovnou psát. Sobotní volný den je vždy stvořený pro nějakou výpravu, výlet či procházku. Dnes volím výlet a beru s sebou výjimečně…. to byste rádi věděli co? No spíš je Vám to jedno, ale přesto původ svého doprovodu utajím, abych uchránil její čest.  Přijíždíme do vesničky Malé Kyšice, kde necháváme auto a po milé asfaltce se samospádem svážíme do údolí. Velké nadpisy na asfaltce typu „zpomal“ nebo „přibrzdi“ jsou oprávněné neb kopec je opravdu prudký. Slunce prosvětluje les a vzduch je ostrý jako břitva. Je jarní den jako vyšitý. Cesta nás vede údolím a vzápětí nás žene do malého kopečka. V lese je nádherně. Nad námi občas proletí letadlo, jinak je ticho a klid. Můj doprovod mi vypráví, jak když byl malý díval se na telenovelu Esmeraldu. Kouzlo a romantiku této bezesporu kvalitní story zhatím a rozbourám, když slepá Esmeralda má odpovědět přijíždějícímu José kolik je hodin. Vzápětí navrhuji, že by to nebyl José na koni ale Lojza na traktoru. Velký statný pupkatý chlapík co baští guláš z divočáka ze šesti. Chudák Esmeralda. Toho se ve svém 2365 díle nedočkala. Vzhledem k tomu, že výlet se zdá býti krátkým, prodlužuji trasu. Naše kroky vedou do Poteplí. Na ohradě s koníkem je cedule – Pozor zlý kůň. Nevíme, kterého myslí, protože v oboře se koně dva. Teda jeden a půl. Ten druhý je poník a tváří se hrozně nas..ně. Můj tajemný doprovod ho pohladí, na což nereaguje, ale je vidět, že by zadupal nejradši celý svět. Chápu tě poníku. Chatová oblast je úžasná. Jen všude kolem potoka mají své vodníky. Asi místní tradice. Brzy přicházíme pod kopec s malou asfaltkou a nápisy zpomal. Vyběhneme to jako nic. Nahoře parkuje spousta aut, lidi vyráží na procházku. A my už svou končíme. Škoda, byla moc pěkná, nechce se mi zpět.

Odbíjí dvanáctá. Polední. Samozřejmě jen obrazně, protože věk digitální a počítačový skoncoval s poetickým rámusem zvonů. Nastavit iPod, šup do kapsy. Obléci mikinu, otočit klíčem v zámku a hurá ven. Cíl cesty. Středověk. Vzhledem k tomu že kola stále nět, vyrážím pěšky. Někdo jde k obědu, někdo jde ven. Za zvuků francouzských šansonů scházím do Řeporyjí. Brzy tam jsem. Ani nevím jak rychle. Je pod mrakem a hudba mě trochu rozesmutňuje. To snad přejde. Na křižovatce odbočím a hurá do kopečka. Zvláštní tudy jít. Znáte to. Je to jako, když jdete hlubokým sněhem a někdo před Vámi už tu šel a vy se strefujete do jeho šlápot. Přehazuji hudbu na Maksim-um. Piano dodává cestě nový rozměr. Odbočuji na polní cestu. Dva psi, kterým se zřejmě nelíbím, což nás spojuje, protože mně se zase nelíbí oni, se můžou strhat. Co bych dělal v neděli ve stavebninách, že jo. Mozci. Cesta však nevede tam kam chci, ale směřuje k nějakému domu. Pro změnu vidím, jak po zahradě běhá taky nějaká čuba baskervilská. Střihnu to přes pole k močálu. Obejdu jej. Zvláštní místo. Na druhé straně potok. Metr a půl a šikmý svah na druhé straně. To dám. Odrážím se veškerou svou liščí silou a letím. Buch. Dopadnutí na špičky do svahu má noha zrovna neschvaluje. Ale dobrý to rozchodím. Vylezu z rigolu a cestou se pouštím dál. Míjím tajemný rybník. Voda je tmavá zrcadlící, jdu podél břehu. Dojdu na cestu, která mě dovede k uzamčené bráně do středověké vesničky. Vypadá pěkně zpustle. Nikde ani noha. Jdu podél plotu, ještě že ten prales na jaře je průlezu schopný. Na jednom místě je plot spadlý. Využiji toho. Obcházím celou vesnici. Opuštěná a mrtvá. Úplně jako scéna v mé povídce Nemrtvá sezóna. Tu scénu mám teprve v hlavě, ale je to přesně ono. Slunce vysvitne a ozáří celou scenérii. Hudba v iPodu hraje a se chvíli posadím na planině na upalovací hranici. Díky okamžiku a hudby emoce a fantazie udělají své. Vše tu ožívá. Přemýšlím, jak jsem tu byl před osmi lety. Vybavují se mi fotografie a vzpomínky dávno zapadlé. Vybavuje se mi jak…. ale nechme toho. Okamžik zmizí. Paměť mě zradila. Mrcha. Zvedám se a jdu zpět. Posílám pár fotografií na fejs. Sám nevím proč. Cesta po modré mě vede zpět Řeporyjemi. Maksim hraje skladbu Claudine. Myšlenky plynou na tónech hudby. Projdu kolem obrovského zeleného trpaslíka. Když říkám obrovského, tak myslím dva metry. Proběhnu Řeporyjemi a malou silničkou jdu směr Vápenka. Ale na křižovatce se pustím do kopce. Šplhám lesní cestou a najednou mám pocit, že je někdo za mnou. Nevýhoda iPodu. Otáčím a za mnou kůň. Reaguji ve vteřině. Bočním kotoulem se odrážím a skáču vedle, kůň kolem mě tryskem probíhá… Ne to je fantazie. Otočím se, uvidím koně, tak udělám dva kroky stranou a kůň zvolna projde. Pokračuji a za chvíli jsem zpět na sídlišti na točně. Pak už proběhnu podél a má nedělní procházka končí. Byla tentokrát hodně emotivní. A to jsem ještě nevěděl, že se odpoledne dorazím. Ale o tom už psát nechci.