Se Sluníčkem za sluníčkem

Bylo nebylo. Nebo spíš nebylo a náhle bylo. Na otázku padla protiotázka. Ty bys chtěl jet k moři? No jasně proč ne. A tak se stalo, že jsem se Sluníčkem (opravdu je taková) vyrazili na krásný týden, celých osm dní na bájný řecký ostrov Zakynthos. Oba jsme chtěli klidnou a pohodovou dovolenou, kde jsme chtěli být pouze jeden s druhým a žádné starosti. Letadlo nám letělo v 11:15 jednoho pátku, přesně řečeno 22.7. Na letiště nás hodil kamarád Sluníčka, takže jsme tam byli v klidu a čas. Letenky nám byly vydány, Sluníčko požádalo o místa před křídlem, aby jí prý nebylo špatně. Sympatický mladý ouřada se jen usmál a skutečně letenky takové vydal. A sedím u okénka jupííí. Hodina v meziprostoru uteče velmi rychle. Navíc když si projdeme Duty shopy. Nekupujeme nic, jen procházíme. Ale v trafice doutníčky jsou nutné. Prostě jsem neodolal. A před Gate už se štosují turisté, lační po sluníčku. Naštěstí ne po tom mém, ale po tom na modré báni. Usměvavé letušky, teda až na jednu, kterou podezřívám, že je kyborg, nás nasměrují na správná místa. Sedíme vedle nějakého englishmana. Naštěstí se mu nechce konverzovat., Příprava ke startu. Sluníčko je nervozní. Letadlo se rozjíždí a forsááááž. Tři dva jedna, odlepujeme se od země a míříme k nebi. Zakroužíme nad Prahou a už si to plujeme nad mráčky. Cestu si zkrátíme hraním pexesa. Prohrávám. Nerad to přiznávám, Sluníčko je lepší. Dvě hodiny uplynou a už klesáme. Za chvíli už vystupujeme na rozpálenou letištní plochu, odkud nás autobus odveze do haly. Vyčkáme, až naše kufry se uráčí k nám dostat a pak už do haly, kde je stánek společnosti Blue Style. Obě delegátky nás nasměrují na správný autobus a dají nám obálku s instrukcemi. V autobusu je vedro, ale jsme tu. Na ostrově a v Řecku. Neuvěřitelné. Zastávek je několik a vždy nějaká skupinka turistů ubyde. Podivujeme se, že spousta hotelů je tak daleko od moře a jediné osvěžení, které nabízí je bazén. Copak je normální vydat se do Řecka a nejet k moři? Hlava mi to nějak nebere. Konečně jsme u našeho hotelu Porto Zorro. Na dalších osm dní naše destinace. Je tu krásně. Malý, dvoubudovový, dvoupatrový hotýlek. Pod ním písčitá pláž s barem. Na pláži roztomilé slunečníky z bambusu a …. moře. Modré a průzračné moře. Šumí a šplouchá. Jsme radostí bez sebe. Nezbytné věci na recepci, kde vyfasujeme klíč, ovladače na tv a klimatizaci a už jsme odvedeni na pokoj. Malý a útulný v přízemí, s teráskou. Okenní dveře do zahrady, soukromí a klid. Krása. Rychle vybalíme a už mažeme na pláž. Cestou si bereme v baru 1x orange juice a 1x ananas juice.   Pro celý pobyt základní odpolední pití. Když pominu ice cofí a ice čoko. Barman jménem Vasilis zjišťuje naši národnost a poté nás zdraví roztomilým ahooj. Podvečerní koupání přeruší až večeře. Výběr veliký, kuchyně dobrá. Testujeme co se dá. Všude bzučí a cvrlikají cikády. Vzpomenu si na Kristiána. Jak to v té cestovce líčil. Že by už tenkrát znal toto místo? Malá procházka tmícím krajem nás vede mezi olivovníky. Do hotelu se vracíme se za tmy. Padneme do postele. Den byl náročný ale krásný.

Druhý den je sobota a trávíme ji na pláži. Odpoledne za námi přijede naše delegátka, která nás seznámí se zdejšími záležitostmi. Nabídne nám výlety. Už máme ale zmapováno a vybíráme si výlet pirátskou lodí kolem celého ostrova. Celodenní výlet. Máme přísně zakázáno půjčit si skůtry a čtyřkolky. Když jsem viděl co vládne na silničkách za anarchii, celkem to chápu. Pak už hurá na pláž a večer odsolit a večeře. Pozorujeme své spoluhotelovníky. Asi nejzajímavější je vnučka a la 45 let se starou babičkou metuzalémovského vzezření. Rodinka s malým klučinou Antonínem. S jeho tatínkem jsme se bavili na konci dovolené. A jinak standard směsice sympatických i méně sympatických osob. Užíváme si večera.

Po nedělním lenošení je tu pondělí, kdy se máme nalodit na pirátskou loď. Minibusík nás vyzvedne nad hotelem v zatáčce v 8:20. A už nás odváží do přístavu v Zakynthosu, kde se na vlnách houpe pirátská loď. Nezbytné turistické focení a jsme na palubě. Místa zabíráme na druhé palubě na přídi, na které vlaje pirátská vlajka. Než vyjedeme prohlížíme si nádherné jachty co kotví vedle nás. Zvláště ta černá, co vypadá jak ze Star Treku úžasná. A pak už vyplouváme. Malé zpoždění, protože jak jsme se dozvěděli od tlumočnice, se nám zapletly kotvy, nám ale nezabrání a pak už za zvuků Pirátů z Karibiku vyplouváme na vzrušující plavbu kolem celého ostrova. Pobřeží máme komentováno v pěti jazycích. Vítr lehce vane, slunce pálí, hudba hraje, turisté se opalují, dívají, konverzují, korzují. První zastávka je koupání u malé vybělené plážičky. Síra a sirovodík, co tu prý vyvěrá působí léčivě na lidi a zhoubně na stříbro a kovy. Odšperkováni jsme naházení pomalu do vody. To přeháním. Stateční skáčou z prkna, my normálního myšlení scházíme po můstku do vody na zádi. Voda je úžasná. Půlhodina uplyne jako voda v moři a troubení nás zahání zpět na palubu. Se Sluníčkem neodoláme a zdejší Alkida kornout je náš. Život je krásný. Plujeme kolem krásných modrých jeskyní. Vidíme je aspoň z dálky. Brzy obeplujeme nejsevernější bod, po právě straně necháme větší ostrov Kefalonii a brzy nás čeká druhá nejslavnější zastávka. Vlny to dovolí, kapitán je příjemně naladěn a tak slavnostně vplouváme do zátoky Navajo (Shipwreck) světlé tyrkysové moře, bílé pobřeží, jasný písek nás oslepuje. Uprostřed pláže slavná pašerácká loď. Teda spíš už jen zrezivělý vrak. Za zvuků hudby Titanicu zastavujeme. Máme hodinu. Vlny jsou velké. Co chvíli jsme vyvrženi na břeh jak vorvani. Fotíme podvodním foťáčkem, řádíme ve vlnách, hledáme kamínky. Voda je zde luxusní. Nad hlavami nám seskočí nějaký magor na bungee laně. Je zde krásně. Hodina je pryč, troubení lodě a odjezd. Nastává dlouhá část plavby. Nehne se vítr, slunce nemilosrdně peče a moje Sluníčko je v posledním tažení. Zachrání nás ale třetí zastávka. Koupání u malé jeskyně. Koupeme se ve stínu a je nám fajn. Osvěženi už víme že zbytek cesty dáme. Dokonce vidíme i slavný Careta ostrov, který siluetou skutečně želvu připomíná. Piráti to rozjíždí na palubě a už míříme k Zakynthosu. V dáli uvidíme i naší Porto Zorro plážičku. V přístavu nás už čeká klimatizovaný minibus, který nás odveze zpět do hotelu. Den Pirátů skončil.

Další dny si užíváme slunce, sebe, pláže, jídla a pití. Je zde učiněný ráj na Zemi. Dny se krátí a den odjezdu se blíží. Poslední večer se vydáme do kilometr vzdálené vesnice Vassilikos. Obrazíme superkmarkety, pokocháme se zdejší atmosférou ospalé vesničky a domů. Čeká nás poslední noc.

Pátek, den odjezdu. Ranní koupání, poté dobalení a hurá ještě do moře. Odjíždíme až v půl jedné tak přeci nebudeme tři hodiny čekat na terase. Do jedenácti si ještě vychutnáváme moře. Pak oschnout převlíknout a za hodinku je tu bus, který nás přepraví na letiště. Fronta u přepážky je nechutně dlouhá. Systém je trochu jinačí než na Ruzyni. První check in je zvážení a vydání letenek. Sluníčko opět požádá o přední sedadla. Starší Řek je nějaký hodný a dá nám úplně první řadu. No úžasný. Místo pro nohy dvě okénka, skvělé. Poté musíme na detektor zavazadla. Další zastávka je pasová kontrola, pak kovový rám a jsme na letišti. Kupujeme si pití a brambůrky a la Barbecue. Vyčkáme na otevření Gate a bus nás odveze k letadlu. Zbytek už je jako ve snu. Na palubu, usednutí, krátká letištní dráha, prudká forsááááž a šup kolečko na ostrovem a sbohem Zakynthos, sbohem Řecko.  Za dvě a půl hodiny už jedeme taxíkem z Ruzyně do Twins. Byla to nádhera, život je prostě krásný.

Adrenalin mě dotáhl k Americe

 Měly to být tři noční výpravy. Proč v noci? Tak prvním důvodem je čištění myšlenek. Jedete-li tmou neřešíte tísnivé myšlenky, ale řešíte kudy cesta, přemýšlíte nad cestou, vidíte jen kousek před sebou a vůbec noc je plná stínů, zvířat a strašidelných momentů. Jak mi vyprávěla jedna známá. Den patří lidem, noc zvířatům a neznámému.
První výprava byla na Karlštejn. O té jsem psal. Dlouhá, únavná, ale celkem pohodová. Ta druhá byl okruh Řeporyje-Ořech-Slivenec-Chuchle-Radotín-Zbraslav-Modřany-Braník-Prokopské údolí-Velká Ohrada. Tam jsem zažil dobrodružství se zdivočelým psem, který mi vběhl na silnici a začal mě pronásledovat. Neujel bych mu, kdyby nebylo projíždějícího auta co ho oslepilo. Šílená srna co stála uprostřed silnice v lese a dívala se na mě strnulým pohledem nebyla také zrovna zážitkem, nad kterým jsem plesal. Ovšem třetí trasa, která mě vedla na Okoř, mohla být skutečně mou cestou poslední. Ale přežil jsem. Díky náhodě, štěstí, andělu? Kdo ví. Jedna noc pauza, kterou jsem strávil ve společnosti….., ale to sem nepatří.
Teď je sobota. Noc vešla bez pozvání. Černá jak mé myšlenky. Tu hlavu si prostě vyčistím. Poučen z cest minulých, rozhodl jsem se nejet daleko, ale zase na místo, které je výzvou odvahy. Velká Amerika. I ve dne se nad ní vznáší pocit tajemna, díky legendám a také mrtvým, kteří zde ztratili svůj život. Místo, které v noci musí zářit temnou energií. Nebudu se bát? Budu. Ale dám to. Musím, za každou cenu.
Vyjíždím. Je půl dvanácté. Cesta je stejná jako už jsem jel na Karlštejn. Z města zní zvuk diskoték a smějících se lidí. Zatínám zuby. Brzy nechávám za sebou i Ořech a pokračuji dále. Kromě pár aut, zvěře co běhá přes silnici, jednoho opilce, který se mě pokoušel stopnout, vše probíhá tak jak má. Konečně Mořina. Zde se nedávám vlevo na Karlštejn, ale vpravo do kopce. Je táhlý a dlouhý. Všude je tma, vidím metr před sebe. Funím jako lokomotiva. Přejedu trať a už vidím černé křoviny. Velká Amerika. Na malé vyhlídce se dívám dolů. Tma zde není velká. Dokonce vidím čeřící se vodu. Náhle v křoví něco zavřeští. Leknu se neskutečně. Vzdaluje se to. Asi nějaké zvíře. Jakpak asi vypadá Amerika z druhé strany? Zvolna jí objíždím. Náhle proti mě vystartuje něco velkého. Zabrzdím. Zděšená srna nebo něco velkého přede mnou prudce zatočí a uteče do polí. Cítím jak mi bouchá srdce. Všechno mi radí, abych se otočil a pelášil domů. Ne. Pokračuji dál. Konečně jsem na druhé straně. Opírám kolo o strom a baterkou si svítím na cestu. Vím, že je tu cestička. Opatrně kráčím vpřed. Náhle mi podjede noha a kloužu se dolů. Doprčic. Chytám se drátu nebo lana nevím co to je. Pád jsem zastavil. Dole se pode mnou černá temnota. Vybavuji si, kde jsem. Pode mnou je dvacet metrů. Najednou mnou cloumá panika. Tohle jsem vážně asi přehnal. Myšlenky mi běží hlavou. Přidržuji se a pomalu vytahuji nahoru. Po neskutečně dlouhém čase, ač určitě to tak dlouho netrvalo, jsem zpátky nahoře. Jsem zpocený úplně všude. Všude to navíc žije. Začínám se vážně bát. Adrenalin mě opouští. Už tu nechci být ani minutu. Naštěstí jsem na kole nechal svítit blikačku, takže jej najdu. Za mnou slyším opět to vřeštění. Skáču na kolo a vracím se stejnou cestou. Držím se pevně a kolo přeskakuje výmoly. V jednom momentě se mi zdá, že jsem nějak moc blízko prostoru. Strhnu to doprava. Ufff. Sjet 80 metrů volným pádem by bylo trochu nepříjemné. Vřeštění zůstává za mnou. Ještě kousek a jsem na silnici. Sjedu dolů do Mořiny a na křižovatce se zastavím. Pot ze mě leje neskutečným způsobem a srdce mi bouchá, jen vyskočit. Špatně se mi dýchá a motá se mi hlava. Tep mám na maximu. Stojím u zastávky asi čtvrt hodiny než se uklidním. Kdyby teď jel noční autobus tak ho uprosím, aby mě vzal zpět. Nejede. Nasedám na kolo a jedu zpět. Cesta je hodně do kopce. Všechno mě bolí. Konečně Ořech. Sjíždím do Řeporyjí. Jeden kopec a jsem nahoře. Twins jako zázračná spása. Zdá se mi to nebo už není taková tma? Je 4:50. Doma do sebe hodím dvě sklenice vody. Pořád slyším to vřeštění. Nevím co to bylo a asi to vědět nechci. Uvědomuji, že se venku prostě bojím. Nepříjemné zjištění. Rychle sedám k počítači a za dobré paměti vše zapisuji.
Co závěrem? Tahle čtvrtá noční jízda byla opravdu poslední. Mohla být konečná a hazardovat se svým životem, kvůli blbosti už nechci. Noční dobrodružství jsou u konce. Nevermore.

Temná jízda půlnocí na Karlštejn

Blíží se půlnoc. Přemýšlím co bych podnikl, aby se mi chtělo spát. Najednou mi hlavou prolétává nápad. No jasně. To je správný úlet. Přesně o půlnoci vyrazím na kole na Karlštejn a a podél vody se vrátím zpět. Když pojedu normálně, tak víc než čtyři hodiny mi to nezabere. Do půlnoci zbývají 4 minuty. Poslední přípravy, lahev z vodou, hlad snad mít nebudu. Přesně o půlnoci stojím venku. Jdeme na to.
Sjíždím do Řeporyjí. Vítr mě chladí rozpálené čelo. Dlouhý kopec a šup už jsem před Ořechem. Zatím to jde dobře. První zaváhání je, když vyjedu z Ořechu. Tmavá silnice. Nikde nikdo. Auto sporadicky. Myšlenky mi klepou na čelo. Vyfuním kopec v Chýnici a už si to valím opět mezi poli. Občas fouká nepříjemný vítr. Na silnici se zastaví srna. Dívá se. Je to strašidelné. Pak odběhne. Uff. Konečně Trněný Újezd. Na zastávce využívám její funkce a zastavuji. Naštěstí nikdo nenasedá. Tma je jako v pytli. Pěkně oddechuji. No nic, jestli chci se ještě vrátit máme to pěkný kousek. Odrážím se. Kopečky před Mořinou mi dají pěkně zabrat. Ale dám je. Nic kolem neexistuje. Jen já, kolo, silnice a cíl. Nic jiného mě nezajímá. Všechny myšlenky co mě pořád mučí, zatlačuji do pozadí. Mořina, profrčím jí a už si to valím samospádem do Karlštejna. Občas přibrzdím. Do cesty mi skáče lesní zvěř. Jednou je to jen taktak. Profrčím kolem hospody Pod Dračí skálou. Teď mi asi nic nedají. Karlštejn se tyčí nade mnou. Pěší zóna je vymetená. Z okna penzionu zaslechnu hlasité vzdychání. Já se tu dřu na kole a tamhle se někdo dře na….. Otázkou je, kdo se má lépe. Sjezd končí jsem u řeky. Menší část cesty mám za sebou. Odpočívám. Řeka šumí. Co já tu vlastně dělám? Mozek je opravdu zvláštní. No nic je čas. Odrážím se a jedu. v Hlásné Třebáni přejedu Berounku a pak už si to valím lesem, polem. Řevnice, Lety, Dobřichovice. Všude je ticho. Už ani auta nejezdí. Začíná doba hlubokých spánků. Připadám si čím dál tím jinak. Začínají se ozývat lýtka. Moc jsem na pohodu zatím nejel a to se mi může vymstít. V Dobřichovicích se napojuji na úžasnou cyklostezku, která mě přes Mokropsy zavede do Černošic. Pauza na pití. Vše v noci vypadá jinak. Nezdržím se dlouho. Radotín pouze projíždím. Polní cesta, samý výmol, ale držím se. Konečně světla. Lahvovický most. Teď už to bude pohoda. Kopíruji tok Vltavy. V jednom bodě odbočím a stará silnice, která slouží už jen pro pěší a cyklisty mě zavede až do Hlubočep. Už jsem skoro doma. No skoro. Prokopské údolí je ztichlé. Svítí jen Vojenský objekt. Copak skrývá za tajemství? Všude jinde tma. Pneumatiky sviští. Nepotkám nikoho. Opět světla, ještě kousek a jsem u dolní nádrže. Vidím nad sebou Twins. Začínám být úplně vyřízený. Tak blízko a tak daleko. Objedu nádrž, lesním zarostlým tunelem a jsem na Malé Ohradě. Zvolním. Kopeček a jsem pod Twins. Ještě kousek…… konečně zvládl jsem to, jsem v cíli. Čas příjezdu 4:10.

Kolmo na Okoř

Rozhodl jsem se. Tu cestu podniknu. Podmínky? Slunečné. Nálada? Odhodlaná. Brání nám něco? Ne. Zabalím si svých pár… propriet včetně pití a sváči samozřejmě, na hlavu přilbu a jedééém.
První cesta vede ke Zličínu. Celkem pohodová cesta. Metrem. V chládku. Ale Zličín je tu cobydup a jdeme na to. Cestu si pamatuji ještě z předloňska. Ale chci najít pohodlnou trasu pro budoucí pohodové vyjížďky. Objedu hostivické rybníky, kde si dávám závod s modrou vážkou. Vyhraje mrcha a zbaběle zdrhne na hladinu. No tam nejedu. Pak mě čeká kopec. No přiznávám, trochu mi dává zabrat. Nicméně co je to proti věčnosti. Za kolejemi první zastávka na napití lahodného, ještě chladného moku z mé lahve. Cesta vede po krásné polnosilničce mezi lípami. Všude jsou jasné barvy na obloze ani mráčku. Slunce hřeje, ale jde to. Polňačka vyústí na silnici a mířím si to směr Jeneč. Zastaví mě pouze jeden semafor, ale jen na chvíli. Projedu Jenečí, kde se rušná silnice stáčí dolů k rychlostní silnici. V zatáčce je vidět stará silnice, zabarikádovaná panely. Že by zkratka? Nedá mi to a přenáším kolo přes překážku. Ovšem po sto metrech šlus. Končíme na srázu a pod námi proudí auta. O ou. Vracím se. Po silnici udělám kroužek na okruhu minu Hostouň a za chvíli jsem v Dobrovízi. Chvilku pauza, rozhlížím se kudy dál. Tady je značka, schovaná. Směr Běloky. Zde trochu zabloudím. Cesta ukazuje směr Kladno. No až tam teda dojet nechci. Poznávám tu cestu. Tudy jsme tenkrát jeli. A bylo to špatně. Vracím se zpět na křižovatku a hele značka byla z druhé strany. Polní cestou kolem nových vilek mě cesta vede do polí. Asi do polííí. Zanotuju si. Psi za plotem se mohou prorvat. Za chvíli jsem na perfektní polní křižovatce. Volím cestu doprava. Jsem ve Středoklucích. Minu je, projedu pod viaduktem a  hurá směr Číčovice. Kolem krásného hřbitova, polňačkou, která se stáčí dolů projíždím a slunce začiná připalovat. Přejedu silnici a malá asfaltka jede do lesíka na most. Na konci cesty stojí krásný mlýn. Ale cesta zde končí. Sakra. Vracím se zpět. Musel jsem minout nějakou křižovatku v polích. Taky že jo. Po správné cestě sjíždím do Číčovic. Ukazatel směr Okoř je nezaměnitelný. Taky ukazatel Dejvice 28 tu svítí. Tak sem se vrátím. Opět po prašné cestě mířím k Okoři. Konečně. Hrad je zde. Dělám selfie. Tajně. Vedle mě se postaví starý dědula a natáčí si hrad na kameru. V zimě bude vzpomínat. V cukrárně pod hradem se odměním zmrzlinou a hurá zpět. Tak kudá zpět? Na malé křižovatce vidím Praha Dejvice 28 + Budeč. Na ní si vzpomínám. Jen ta silnice vede na druhou stranu než jsem myslel. Ale co legrace musí být. Odrážím se a jedu. A skutečně jedu trasou, kterou jsme kdysi se zajícem šli Cesta ze sta  a hele viadukt, tady jsme byli taky tentokrát na jiném výletě. Cesta míří do kopce. Slunce peče jako blázen a prašná cesta vede kolmo vzhůru. O ou. Kolo vytlačím na začátek lesa. Nadechnu se a už si to šlapu do kopce. Za chvíli se vyhoupnu a skutečně Budeč. Tak tady jsme byli. Rotunda je zavřená, takže se jen napiji a prudkým kopcem sjedu do Zákolan. A co včil. No jak jinak. Cesta vede vzhůru. A tady to začalo být drsný. Silnice se třemi serpentinami mě dovede do vesnice Trněný Újezd. Stále stoupám. Opouštím silnici. V dálce vidím Říp. Jezusmarjá, snad nedojedu až k němu. Vybavuje se mi Fantozzi. Začínám se cítit stejně. Vyjedu z lesa a jsem uprostřed polí. Jedna cesta vede do lesa, druhá do polí. No jasně že musím tou polní. Začínám se usmívat. Došla voda. Vzpomínám na druhou lahev, kterou jsem hrdinsky nechal doma. Chi chi. Vyčerpán vjíždím do Hole. Jen pár domků. Tak tady hospoda nebude.  Dobře tak v další vesnici. Sjíždím z kopce a v dálce po pravé straně co to nevidím? Okoř. Cooo? Takže já s jazykem na vestě si tu dělám ještě okruh? Dívám se do mapy. Hezkých 12 kilometrů navíc. Výborně. Se smíchem vjíždím do další vesnice. Tou je Svrkyně. Vyšlapu kopec. Kostel a tam kousek… no jasně zahrádka. Zrychlím. Na dveřích něco bílého. Ne, proboha ať to není…. Otevřeno až od 15ti hodin. Uáááá. Jazyk je přilepený. Cedule Smíšené zboží ukazuje za roh. Jedu tam. Dveře do Smíšeného zboží jsou zarýglované a opletené pavučinami. Tady tady se naposled prodávalo snad za války. Vracím se na trasu. Přes pole a kopec mě cesta zavede do Noutonic. Sjedu na náves. Hospoda zarýglovaná ale zde ostrůvek spásy vietnameček a jeho krámíček. Místní štamgasti sedí u výlohy a popíjí pivo. Vtrhnu dovnitř. Regál s pitím. Pivo. Chladnička. Pivo. To není možný. Další regál Pivo a vedle víno. Ne ne ne. Hele druhá místnost. Joooooo. Beru džus a neperlivku. Platím, přelévám neperlivku do lahve. Džusík si držím v ruce a za vesnicí pod stromem provádím úplné orgie. Syčí to a všude se rozlévá vůně Pomeranče. Chvilku posedím a cítím, jak začínám odpadat. No na to co mám před sebou… Sjedu do vesnice Velké Přílepy. Zde jsme už taky kdysi byli. A bylo to dávno. Cesta vede po žluté lesem. A do kopce. Začínám už vidět dvojmo. Křižovatka a rovnou cestou do Přední Kopaniny. Zde si trochu zakličkuji jak jedno označení končí a druhé začíná. Z předposledních sil vjíždím do Šárky. Projíždím jí trochu rychleji než bych měl. A heleme se. Mc. Donald a jsem nahoře Na Dědině. Tak teď se ještě dostat domů. Přiznám se, že kdyby to šlo, vlezu do busu a nechám se odvézt. Nejde to. Takže Liboc. Kopec na Vypich. Potím krev. Míjím Vypich a heleme se pumpa. Kupuji dvě lahvičky studené vodičky. Omývám se a zbytek leju do lahve. Tak tady šup přes koleje. a sjíždím do Řep. Odbočka jak jinak do kopce a jsem V Háji. Do příšerného kopce kam mě vede značka. Zde se mnou se pouští do debaty domorodec. Jak to prý vyjíždí vždy nahoru. Ale na elektrokole. Pokus o vtip? Mám chuť ho zabít. Ulice Bavorská, Armády, vjíždím do Mukařovského. Jsem na Lukách. Celé moje tělo řve dost. Mozek zapíná poslední kontrolky. Dead can dance. Přejíždím křižovatku. Twins před námi. Jsem doma. 60 kilometrů polňačkami. Následně večer stojí za to. Fantozzi, jak já ti rozumím.

První drajf

Skleněné dveře se otevírají, je slyšet cvrček. Konečně. Spirit přestal být snem, stal se skutečností. Sedám a odrážím se. Start. Šlápnu do pedálů. Ve sluchátkách zazní Kabáti. Cvak a cvak, zvyšuji rychlost, přehazovačka poslouchá jako hodinky. Devětadvacítky jedou lehce. Najíždím na polní cestu. Teď teprve začíná ten správný drajf. Spirit se cítí jako doma. Hydraulika lehce dobržďuje, naplno si netroufám. Sjíždím šmahem po malé asfaltce. Přilba sedí pevně, jen ty hnusný mušky lezou do očí. Těsně před viaduktem zahýbám a drandím si to po silničce. Vápenka je brzy na dohled. Naproti mě běží slečna se dvěma psy. Usměje se na mě, úsměv opětuji, proč by ne. A už svištím dál. Jedu pomalu, ale vytrvale, rozbitá cesta mi dává zabrat. Ale Spirit je jako ryba ve vodě. Projedu rybníkem uprostřed cesty, vyhoupnu se nahoru a chvíli zastavuji. Odpočívám. Kolem mě náhle prosviští nějaký magor, ale nepokračuje po cestě, jak by každý očekával, ale odrazem zmizí v rokli. Nechápu. Opět sedám na Spirita a pokračuji. Brzy jsem v Prokopáku. Pot už ze mě leje, je vidět že jsem totálně z formy. Ještě kousek a jsem u nádrže. Musím si odpočinout. Chviličku a pokračuji. Teď už jen do kopce. Twins jsou blízko. Snažím se šlapat lehce stejně funím. Ještě kousek a hodinka s kolem je pryč. Spirite, myslím, že to je začátek našeho velkého přátelství.