Jak Bůh věnoval lidstvu emoce.

  Bůh odpočívá a přemýšlí. Stvořil svět, stvořil člověka, ale lidem něco chybělo. Úsměv. Vše probíhalo tak nějak automaticky. Rozum fungoval, když dva lidé opačného pohlaví se sešli a bylo vždy předem dáno, kdo spolu uzavře svazek, aby lidstvo mohlo pokračovat. I samotný akt se Bohu z jeho pohledu zdál nudný. Pět pohybů a bylo zaseto. Vše chladně a jistě. V jeho rezidenci přijde tiše Ďábel.
„O čem přemýšlíš Bože?“ ptá se s úsměvem.
„Chybí mi něco, po čem byl lidé toužili. Chybí jim něco, nějaký hnací motor.“ odpoví Bůh.
„Nech mě tedy stvořit něco pro lidi.“ zašeptá Ďábel.
Bůh zaváhá. Je to jen přeci Ďábel, který našeptává a dobra z toho nikdy moc nevzniká.
„Dobrý tedy.“ kývne váhavě Bůh, „udělej něco a předveď mi co chceš.“
Ďábel se zasměje a mávnutím svého černého ocasu pošle do světa bytost s úsměvem prince, ale myšlenkami temnými jak noc. Bytost prochází mezi zrozeným lidem a za ní v mlhovině se ozývá šepot a vzdychání. Mlhovina pokrývá lidstvo a to vdechuje tu neznámou sílu. Muž zatouží náhle po ženě, ale myslí jen na to, kde by z ní strhal šat a dosáhl rozkoše tím, že jí donutí být mu po vůli. Ne kvůli stvoření nového člověka, ale jen kvůli dosažení sebeuspokojení. Stejně tak ženu donutí myslet na muže jako na bytost, co jí uspokojí, co obsáhne její potřeby. Lidstvo okusilo vábení pana Chtíče.
„Co jsi to způsobil, Ďáble?“ zamračil se Bůh.
„Potlačil jsem rozum, dal jsem lidem rozkoš a požitek ze života.“ brání se Ďábel.
Bůh mlčí. Ví, že Ďábel má pravdu. Ale ne úplnou.
Mávnutím své mocné ruky stvoří nádhernou dívku s plavými vlasy, sladkým hlasem a tváří hodnou vize Anděla.
„Běž a dej lidstvu, co potřebuje.“
„Co jsi to stvořil za krásku?“ ptá se zvědavě a úlisně Ďábel.
„Stvořil jsem lásku, Ďáble“ odpoví Bůh, „dá tvému panu Chtíči smysl.“
Andělská dívka prochází mezi lidmi a její paprsky zlatého slunce zasahují každého, koho potká. Muž zahlédne ženu a zamiluje se do ní. Cit ho přemůže a muž nemůže myslet na nikoho jiného, než na tu krásnou ženu, která ho učarovala. Vyznává se jí a ženě se muž líbí a zamiluje se do něj. Najednou ví, že nechce být s nikým jiným, než s ním. Muž jí hýčká, vyznává se jí a pak pod hvězdnou oblohou se poprvé políbí. Zvolna jejich láska uchopí to, co člověku dal Ďábel a chtíč ve spojení s láskou nechá ženu a muže spolu klesnout v objetí. Svět tak spatří první milování. Je krásné, je nádherné, kdy se rozkoš pana Chtíče prolíná s citem a láskou.
Bůh pokyvuje hlavou a usmívá se. Pak se ale zarazí. Žena se zahledí do muže, ale ten její lásku neopětuje. Ve chvíli, kdy kolem něj procházel andělská dívka, spal. Při pohledu na dívku v něm ale zůstane Chtíč. Zmocní se jí a bez lásky jen za vidinou rozkoše jí povalí na zem. A svět poprvé zažije znásilnění. Láska je potlačená pouhým Chtíčem. Bůh se mračí a Ďábel se usmívá. Bůh sleduje své ovečky a jeho oči se přivřou. Muž na Zemi spatří dívku a zamiluje se. Dívka se ale otočí, muž se jí nelíbí. Ten se snaží ženu zaujmout, touží po ní, nosí jí růže, skládá slova do malebných vět, touží po ní a v duši má nový cit zvaný bolest. Ženou odmítán s touhou po ní, bez výsledku. Tak se zrodí Básník. Jeho opěvovaná žena se zamiluje. Ale ne do něj. Do jiného muže a s ním zažije rozkoš chtíče. Básník umírá se zlomeným srdcem.
„To jsi tedy lidstvu pomohl,“ pochichtává se Ďábel. „já mu věnoval aspoň radost a touhu, ale Ty jsi mu poslal bolest. To jsi Stvořitel.“
Bůh mlčí. Ví, že má Ďábel pravdu. Proto dvakrát za sebou tleskne. Z mlhovin mraků a stříbrných paprsků měsíce vystoupí dvě malá děvčátka. Smějí se a rozeběhnou se do světa. Když proběhnou kolem Básníka, který sedí pod krásným stromem uprostřed kouzelné mýtiny, něco se stane. Básník pozvedne hlavu a postaví se. Ne, nevzdá to.
Potká dívku, do které se zamiluje. Ale stane se, že i tato dívka se otočí k němu zády. Básník však neustává ve svém boji. Dívce začne imponovat jeho kouzlo osobnosti, cit, který v ní dává, otočí se a podívá se mu do očí. Jejich pohledy se střetnou a dívka k Básníkovi zahoří plamenem lásky. Básník se usmívá a je šťastný. Dokázal to a nevzdal se. Získal totiž pevné spojenkyně. Víru a Naději. Dvě malá děvčátka, která ač křehká jsou, dokážou dát člověku sílu a touhu bojovat, nenechají ho klesnout v nezdaru do bažin smutku. A tak po světě běhají tyto bytosti, které když chodí bok po boku jsou nenahraditelné. Slečna Láska, pan Chtíč a malé sestřičky Naděje a Víra.
Bůh se usmívá. Věnoval lidstvu emoce.

Zeď

Byla tam. Vysoká a obejít se nedala. Zeď. Udýchaně jsem se o ní opřel. Celé tělo mě bolelo. Srdce tlouklo a dávalo mi však naději. Vždy mi radilo dobře. Bylo jak kompas, který mě bezpečně vedl tou tmavou roklí. Zeď. Tak nějak jsem tušil, že je poslední. Ale neskrývá se za ní opět nějaká cesta, která  povede k další zdi? Už jsem to párkrát zažil. Ne, tentokrát je poslední. A pak přijde vysvobození z této krajiny smutku a nejistoty. Mezi tím krásným a mnou stojí jen tato zeď. Zatnu zuby, uchopím do ruky kámen a buším do zdi. Pot ze mě leje, ruce se začínají barvit krví, ale nepřestávám. Náhle vysíleně padnu. Ležím v prachu, pot mě štípe v prachu tváře a z mých rukou crčí krev. Nade mnou se tyčí poslední z překážek ke štěstí. Zvednu hlavu. Tam, kde jsem bušil, je malá prasklina. Naděje. Jen vytrvat. Nevzdat to. Sbírám se ze země a opřu se rukou o zeď. Začínám opět bušit. Prasklina se zvětšuje. Není jisté, kdy tu zeď prorazím, ale prorazím jí. Nezáleží, kolikrát ještě do prachu položím své tělo. To, co na mě čeká na druhé straně, za tuto námahu stojí. Srdce bolí, ale jako správný kompas ví, kde je cíl. Ty jsi mým cílem Tajemná krásko.

Stalo se páteční noci

Tahle povídka mě napadla právě jedné páteční noci, poté co jsem si četl
o  šamanech a Áje. Bylo by zajímavé se něčeho takového zúčastnit. Tedy jen té první části. :)

„Jasně, Olivere, že pro Tebe sjedu.“ slyšel jsem v telefonu Olivii,“ po takové akci to bude jistější“.

„Olivie, jsi báječná, moc díky“.
Zavěsil jsem. Chystal jsem se na šamanský rituál s nápojem, který se vyrábí s Ayahuascy. Někdy se jí říká Liána smrti. Má dobrá kamarádka mě tentokrát přesvědčila.
„Vyčistíš si hlavu, uvidíš“ říkala.
Netušila, že vyčistit hlavu si opravdu potřebuji. Klára by dávala zabrat. Tak jsem souhlasil.
Páteční večer nadešel a já se s akcí svěřil Olivii.
Po zavěšení telefonu jsem si ještě na chvíli lehl. Skoro celý den jsem nejedl, jak mi bylo nařízeno a únava a bolest hlavy se dostavila v nevhodnou dobu.Telefon.
„Ahoj ještě Olivie.“
„Copak se děje?“
„Ty jedeš autem na Pankrác, co?“
„Jop.“
“ No, já mám sraz s bývalými kolegy na Výtoni, co kdybych jela se mnou?“
„Bez problémů:“
„Budu na telefonu a pak mi řekneš, pokud bude krize a já bych pro Tebe dojela.“
“ To by šlo Olivie, takže službu dělám teď Tobě.“ zasmál jsem se.
Zasmála se taky.
„Tak po sedmé u Tebe.“
Už se mi nechtělo spát. Začal jsem si balit věci. Spacák, čistá voda a taky misku co kdyby se liána rozhodla vrátit zpět na světlo boží.
Po sedmé jsem nasedl do auta.
„Už utíkám“ cinkla mi smska, když jsem prozváněl Olivii před domem.
Za pět minut se už skutečně řítila.
„Tak jsem tu“ dala mi pusu s rudou rtěnkou.
Vyjeli jsme. Byl jsem unavený. Už teď. Prokličkovali jsme podvečerní Prahou. Olivii jsem vysadil na Výtoni a vyrazil do místa určení.
Před budovou pokuřovali dva muži. Karolína mě po telefonu instruovala a tak jsem věděl, že jeden z nich je Roman, její známý a druhý bude Šaman.
„Jojo jste tu správně,“ usmíval se Roman.
Představili jsme se.
„Dáš si Mapacho?“usmál se na mě Šaman.
„Rád.“
Zapálili jsme si. Tento čistý tabák byl prostě výborný.
„Jéé, Ty jsi to našel, to je dobře“ vyběhla ze dveří Karolína.
Objal jsem ji. Stále se vysmátá a dobře naladěná. Měl jsem ji rád. Mezitím osazenstvo „domapachovalo“ a vešli jsme dovnitř.
Malá tělocvična. A tam jsme si udělali osm postýlek. Bylo to tajemné. Hezká slečna lehce exotického původu se na mě usmívala. Prohodili jsme pár slov. Mezitím nás Šaman začal obcházet. Na ruce každému nalil zvláštní voňavou směs. Poté nás lehce pomazal na čele a na temeni hlavy.
„Co to je?“ naklonil jsem se ke Karolíně.
„To je Contrabrucherie, proti bruchos“
Následovalo druhé kolo. Z vodní dýmky nás každého Šaman zabalil do kouře. Krásně to vonělo. Byl jsem zvědavý, co bude dál. Třetí kolo bylo kolečko s peněženkou. No každá legrace něco stojí. Nyní už přišla konečně fáze pro Áju. Šaman nejdříve oba kamenné hrníčky vykouřil a poté do ní nalil tmavě zelenou tekutinu. Pokynul prvním dvěma. Bylo to magické, nikdo ani nehlesl. No prostě obřad. Druzí na řadě jsme byly my dva s Karolínou.
„Ty si vezmi ten vlevo.“ šeptla mi Karolína.
Poslechl jsem. Chutnalo to zvláštně. Ale žádný sirup to nebyl. Už teď mi žaludek říkal, co to do mě liješ?
Když všichni byli napojeni, Šaman se zeptal, zda chce ještě někdo přídavek nebo až v polovině obřadu. Kromě jednoho jsme všichni se rozhodli počkat. Jedna kouřová venku a pak už jsme ulehli do svých postýlek ze spacáků. Cítil jsem, že se mi lehce točí hlava. A taky bolí. To si vybrala chvíli. Šaman zhasl. Uslyšel jsem šustění. Šaman kolem nás chodil a šustil nějakými větvičkami. Po chvíli jemně začal pískat a poté přešel do zvláštních nápěvů. Oči jsem měl zavřené a snažil se vnímat jen šustění a zpěv. A pak to začalo. Nejdřív se objevily barvy. Poté, jako když se v dálce blýská. Najednou přede mnou stála Klára. Usmívala se na mě. Chytil jsem jí za ruce a šli jsme nějakým parkem. Otočil jsem se na ní, aby jí něco řekl a najednou záblesk a…. Najednou přede mnou stála Klára. Usmívala se na mě. Políbil jsem jí. Dívali jsme si do očí a….. Najednou přede mnou stála Klára. Usmívala se na mě. Celkem desetkrát jsem zažíval setkání s Klárou. Akorát, vždy se stalo něco nového. Dobré bylo, že všechny kousky byly pozitivní. Najednou to skončilo. Šaman vpustil do místnosti světlo. Bylo mi zvláštně. Měl jsem žaludek lehce na vodě, ale dalo se to vydržet. Každý jsme dostali ještě jednu porci a dali jednu kouřovou Mapacha. Chutnalo ještě lépe než to první. Jen se mi nějak motala hlava a cítil jsem tak zvláštně. Po pauze zpět do postýlek. Druhé kolo. Šustění, zpěv. Tentokrát jsem měl jen barvičky, různě točící se kola. Karolína mě chytla za ruku.
„Chci vědět co se Ti odehrává,“ zašeptala.
Chvíli mě držela za ruku. Pak jsme se pustili. Usmála se. Opět jsme leželi ve vodorovné poloze. Po nějaké době vešel Šaman a rozsvítil. Obřad byl u konce. Začali jsme se balit. Cítil jsem se hodně zvláštně.
„Jak se cítíš Olivere?“ zeptala se starostlivě Karolína.
„No motá se mi hlava a je mi hodně zvláštně. Žaludek na vodě…“
Sbalil jsem se a pustil telefon. Žádná zpráva. Vyťukal jsem zprávu Olivii.
„Jedu domů, chceš vyzvednout?“
„Ano prosííím.“ přišla zpráva „jen už nejsem na Výtoni, ale v Mečislavce. “
Paráda. Takže budou drahou Olivii v tomto stavu nahánět někde po Nuslích. Rozloučil jsem se. Venku mrzlo. Vsedl jsem do auta. Zadal jsem do navigace adresu. Vše bylo mystické. Vnímal jsem vše ostře, ale přitom zmateně. Navigace mě vedla kam jsem nechtěl.
„Navedu.“ pípla zpráva.
Zastavil jsem a Olivie se mi zastřeným hlasem pokusila vysvětlit cestu. Vyrazil jsem dle instrukcí. Třikrát jsem objel náměstí než jsem dojel do správné ulice. Naštěstí šedivý kabát Olivie se ke mně ploužil.
„Čau.“ dosedla na sedadlo. „Nějak se nám ten večírek vymkl kontrole, jsem totálně out.“
„Je mi jasný z čeho. A kdo mě má odvézt domů?“
Povzdechl jsem si. Ne, Olivie byla mimo.
„Kolik padlo jointů?“ zeptal jsem se.
„Nevím, asi tři.“
Vyrazili jsme. Mě v hlavě a žaludku pracovala Ája, Olivie byla zhulená.
„Musíme co nejkratší cestou domů. “ řekl jsem.
Ulice byly prázdné. Teda auta jezdila včetně nepříjemných stříbrně modrých. Když jsem se Olivie na něco zeptal, dostal jsem odpověď na něco jiného. Konečně jsme se vymotali z Nuslí.
„Olivere, musíme tudy na Výtoň“ ukázala najednou Olivie.
„Olívie, tos měla říci dřív.“
Pokračovali jsme na Karlák. Jednosměrky nás donutily ho komplet objet. Konečně za řekou.
„Dáme si zmrzlinku?“ podívala se na mě s rozzářenýma očima Olivie.
„Cože si dáme?“
„Zmrzlinku. Čokoládovou. A žužu.“
„A kde to chceš ve dvě hodiny ráno sehnat?“
„No na pumpě. Kolem jedné pojedeme.“
„Ale přijedeme z druhé strany.“
„Tak to objedeme.“
„Výborný nápad.“
Nebylo mi vůbec dobře. Konečně pumpa na dosah. Vrhli jsme se k mrazícímu pultu.
„A ještě colu.“ pronesla Olivie.
Dosedli jsme zpět do auta.
„A jedem ke mně, dáme brko, Ty dostaneš prášek na žaludek.“
„No Olivie, to Ti nevím.“
Ale jeli jsme. Zastavil jsem před panelákem. Ovanul mě mrazivý vzduch. Bylo půl třetí. Seděli jsme u Olivie a cucali zmrzlinu.
„Olivere, ještě jedno na dobrou noc.“
„Olívie, víš co? Tak jo.“
Stáli jsme na balkoně. Třetí hodina, mrazivý vzduch a joint. Zvláštní atmosféra. Cítil jsem se úplně někde jinde. Tohle je možný zažít jenom s Olivií. Tu noc jsem spal velmi tvrdě a zdálo se mi o Kláře. Pocity štěstí střídaly pocity smutku. Kláro, jsi mým osudem.

Pohádkář odchází

Stál na kraji střechy Twins a hleděl na prostor před sebou. Noční vítr mu čechral vlasy a chladil jeho rozpálené čelo. Bílý kouř z jeho doutníku stoupal jako malý had a vytvářel proti hvězdné obloze bílé ornamenty. Pohádkář. V jeho očí se zračil bolestný výraz a smutek jeho duše se kolem něj tiše vlnil. Díval se na hloubku pod ním, sledoval hvězdy nad sebou. Hvězdy co mu byly vždycky tak blízké, dnes byly chladné a cizí. Tisíce příběhů vyprávěl Princezně za měsíčních nocí, šeptal je a vždy končily tak něžně. Ale jeden příběh zůstal nedopovězený. Pohádkářův. Z jeho očí skanula slza. Cinkla o zábradlí a vydala se na cestu dolů. Do hlubin pravdy. Do propasti konce příběhu. Je tohle vážně konec?  V jedné pohádce se Pohádkář osobně vrhl do hlubiny, aby se dostal do paralelního světa, kde čaroděj uvěznil Princeznu a skryl jí tak před Pohádkářem. Ten jí však našel. Nyní tu ale stál znovu a sám. Ptáte se, kde je Princezna? Ani on sám to nevěděl. Jeho srdce bilo velmi nepravidelně. Věděl, že se blíží konec. Dohořívající doutník spálil jeho prsty. Nevěnoval tomu pozornost a bezděčným pohybem doutník zahodil. Žhavá tečka udělala salto a zmizela. Jiskřička naděje zhasla. Věřil. Stále věřil, i když věděl, že je konec. Naposledy se usmál a vzhlédl ke hvězdám. Jedna z nich bude mít jméno. Možná. „Až bude ten pravý čas, vrátím se.“ zašeptal tiše do nočního prostoru. Cítil bolest na hrudi a najednou konec. Srdce se roztrhlo vedví a kolem Pohádkáře tisíce šepotavých hlásků povídalo nevyřčené příběhy. Měl jich v srdci ještě mnoho. Jeho šedomodrozelené oči se zavřely a vše pokryla černota. Hlásky jeden po druhém utichaly a nastalo úplné ticho. Pohádkářovo tělo se zvolna převážilo a zřítilo se do hlubin. „Jen jedno srdce ho dokáže vrátit.“ usmál se smutně bílý měsíc. Pohádkář tak odvyprávěl svůj poslední příběh. Byl opravdu poslední?

Smutný konec s výhledem na příběh – jak básníka doběhla realita

Bylo ticho. Tedy ne doslova. Ulice žila večerním ruchem a pod nohama nám křupal sníh. Tajemná kráska šla zadumaně vedle mě. Věděl jsem, že je to poslední cesta, na které ji doprovázím. Došli jsme ke schodům. Jak jsi stála o schod výš. Znělo mi v hlavě. Neodolal jsem. Vrátila mi vášnivě polibek. Také poslední. Pak už padla ta slova. Těžká a bolestivá. Ta slova co nikdy nikdo nechce slyšet. Zvlášť ne, když se týkají Tajemné krásky. Dívali jsme se do očí a čas přestal existovat. Je po všem. Pohádka skončila. Posledni pohlazení. Je vážně konec? Kdo ví. Ovšem pro tuto chvíli asi ano. Posledni slůvka co se šeptají. Nečekaná. Zmizela v davu. Ruch ulice se opět poddal mým uším. Ulice plná lidí byla tak prázdná. Otočil jsem se pomalu a kráčel druhým směrem než zmizela. Ta co jsem tak miloval. Tajemná kráska. Uvědomil jsem si jednu věc. Nedokážu používat minulý čas. V mysli mi ovšem vytanulo jedno slovo. Věřím.