Napsal jsem báseň slečně
Dívala se na mě láskyplně a vděčně
Lásku jsem ji vyznal pod hvězdami
Mohlo to být krásné, zdálo se mi

Usmála se na mě však hlavou zavrtěla
Lákavá nabídka, dovolte abych odmítla
Vaši žádost pro naše štěstí zamítla
Pak otočila se k jinému a odletěla

Kvůli Vám jsem srdce prodal v aušusu
zbylo tu mínus, už je po plusu
obávám se ovšem nejhoršího
lásku jsem proklel do pekla horoucího

Může za to báseň anebo ta slečna
že nevážila si mého daru je škoda pro ni věčná
tak tu stojím s prázdným papírem a perem
co teď dělat mám s tímhle bezduchým mým tělem

Tisíckrát naději se pohřbil a zase ji vykopal
pořád dokola se bojovat snažil nápady své dotoval
vzdej to, kolem všichni říkají
je to blázen, potichu si šuškají

Jsem umanutý od přírody dobře vím
tak nějak se to sešlo, že prohrávat neumím
a dokud budu naživu
udržím si svou víru

Taková výjimka dokáže pěkně ublížit
člověka ve svém srdci ponížit
naději, že konečně přichází zvrat
vystřídá jistota, že ta druhá strana si chce hrát
Dívám se na svou postavu, jak tu sedí
do prázdna hledí a jen se diví
co krutosti dokáže způsobit jedno mám Tě rád
to bylo včera co bude zítra, možná rád, možná ne, snad?
Mysl to nějak nedokáže pochopit
co udělal jsem špatně, že jsem tou výlohou zase prolít
a teď tu se zkrvaveným srdcem tiše ležím
sleduji potůček krve co říká, já už běžím
A srdce je opět zlomené, otevřená rána, která pěkně bolí
kolikrát to ještě přijít musí než to neustojí…..

Ležím v trávě co zimou se ještě třese
nade mnou nebe černé jako dívčí duše
Uprostřed měsíc co dospělým se stal
a nyní by rady nejraději všem rozdával

No tak mi poraď Ty velká bílá koule
proč dělám vše abych nahoru letěl
přitom však všechny moje skutky táhnou mě do pekel
hrozí mi pád a s ním i krvavá boule

Proč tak rád chodím po tenkém ledu
a snažím se vidět pevný břeh
proč chtěl bych Tě vidět ležet na zádech
a zatím se k Tobě dostat nedovedu

Měsíci tak poraď básníkovi co tu teď hluboko pod Tebou leží
Poraď mi jak odhodit okovy hřát se ve slunci ne tu ležet a dívat se jak sněží
Chladno obestírá mou mysl
Zima mi slzy mění v diamanty
všechny ty verše jsou výmysl
nemocné duše námořníka z Atlanty

Byl jsi vždy pro mě bílým poutníkem
co hnal mě za milovaným přízrakem
čím více člověk miluje tím více poté lituje
tím lehčí je vrazit nůž mezi žebra
vražedkyně co neskončí za mříží jak pruhovaná zebra
úsměv co zmrzne Ti když uslyšíš ho v dáli
Kde jsou ta místa kde jsme se líbávali.

Měsíci já čekám na princeznu až ke mně přistoupí
oba dva víme moc dobře že se mnou neprohloupí
cítím zní lásku, zmatek i žal
Skrývá se za maskou, sama neví co bude dál

A tak místo aby dva se milovali, láskou co slíbili si pod hvězdami
oba se trápí a smutní není nikde konce aby se stal zázrak a byli sezdaní
Prstýnek ze země, kde roste velký dub se stříbrnými listy
prsten co pojí pevně, navždy otevře jim svět čistý

Kniha co velký titul má
tak vezmi už tu tužku
život začíná.

Ranní tramvají plnou lidí jedu
Hlavou se mi honí tisíc myšlenek, já blednu
jedno popírá totiž druhé, nic není v normálu
proč těch hezkých chvil je občas pomálu

Chtěl bych veselé příběhy psát
to by však o ně musel někdo stát
proto se řítím smutkem do propasti
jak zachránit sebe i princeznu z této pasti

Bylo nebylo, tak začíná každá pohádka
proč tedy nekončí zvoncem poslední řádka
vždyť se to samo nabízí, ta slova a byli spolu šťastně
copak Ti to tam nahoře není jasné?

Jsem člověk a mám svá přání
o kterých Ty jediný máš asi zdání
se kterými Ty můžeš něco dělat
a umožnit dvěma srdcím létat

Létat nad krajinou a nechat je žít
ze studánky nechat mě lačně pít
a přitom myslet na to, že o výsledku, když se popije
rozhodne stvoření jménem Klaudie

Proč duše básníka odmítá realitu
proč odmítá přijmout cestu tu i tu
a jen jednou chce tvrdošíjně jít
o jiné cestě nechce snít.

Padají slzy doprostřed tůně
obloha šedivá, to srdce stůně
na tomto místě opět si klade otázky
jednou se týkají Tebe jednou zas lásky
Tak aspoň na chvíli stavím si zde své vzdušné zámky
držící u země jen střibrnými lanky
Sedím na tom bílém oblaku
a je mi nejméně sto roků
přesto stále čekám, až vrátí se mi zpět
políbí mne a dá mé srdce vlet
možná to bude trvat těch 298 let.

Zůstane tu se svým úsměvem a nádhernými vlasy
ze kterých vyčesávám tolik jasné krásy
a za minutu štěstí s ní
neplatím celým dnem smutkem svým

Proč mám srdce proč nemám radši kámen
proč mám duši proč neucpu ten pramen
co zevnitř prýští tu bolest a bezmocnost
proč přemýšlí tak dlouho ta zlá vyšší mocnost
Co usměje se a zároveň skryje nůž
proč neřekne, tak ses dočkal už

Oči jsou pohaslé a sledují ten prostor a čas
vzpomínku, co hladí a rozesmutňuje zas
Kdy stáli jsme pod korunami stromů
Ty o schod níž skryti před očima domů
a sladké polibky co pojily nás
neexistoval čas já vnímal jsem jen Tvůj hlas
To místo je teď prázdné a já sedím o kousek dále
s očima upřenýma na to místo stále
nechce se mi sklopit zrak, však musím odejít, je to tak
Hodina, co vymezená mi byla
řekla, už jdi a zmizela
Tak zase někdy v myšlenkách se sám k sobě vrátím
pokud se do té doby v tom moři trápení neztratím.