O čem to vlastně je?

Nespokojenost plynoucí ze spokojenosti je odrazem duše co životní změnu v těle básníka musí tolerovat a její projev patří k nesvobodě myšlenek donedávna pramenící z emocionálniho vodopádu citu a tvořivosti. Je tedy ten, kdo je sťasten skutečně šťasten či pouze je lidskou vlastností vybrat si a jít cestou zametenou a milující, či žehrat na osud a prodírat se křovím ke křištálovým zámkům snění, kde nebe dotýká se země a nabízí cestu ke hvězdám po měsíčním paprsku? Tohle Pohádkář žijící 298 let řeší a ví, že vše mit nemůže. Proto jsou zdejší prostředí neutěšené a prázdné čekající na povel, kdy prsty mají rozběhnout se vpřed. Mají či nemají ? Duši nespoutáš, vždy si dělá co chce. Básník teď spí a Pohádkář se vydal ke hvězdám. Jednou se vrátí v plné síle.

V ten den co zmizel sen

V den kdy potkalo se slunce s měsícem
v den ten co do pozadí ustoupil ten sen
a život dostal nový řád, těžko říci zda napořád
kapky skrápěly Ti tvář a slzy skryly mezi jiných tisícem
V ten den přišla báseň poslední
a Pohádkář a Princezna smutně zprůhlední
ten jejich svět pak zmizí za duhovým mostem
cesta najednou není za tím zeleným porostem
kouzelný les ztratil svou tajemnou tvář
na stole ostrým zvukem zaklapnul se snář
a konec pohádky už zazvonil
nedopadl nejlépe, jak každý pochopil
Dva životy co spojily se v jeden
rozdělily se opět v okamžiku šedém
nad městem co ztrácelo se v jednotvárných barvách
bylo to snad ve všech příběhových zprávách
že čas tomuto nádhernému příběhu moc nepřál
těm dvěma zlomek času pouze dopřál
však stvořil jednu z legend dvojic nejkrásnějších
co srdce našla v citech nejtajnějších
Bylo to v ten den, kdy rozplynul se jeden sen.

Tato píseň už navždy bude patřit k tomuto příběhu.

Přemítání

Zasekl jsem se v čase a prostoru
nevím kudy dolů, kudy nahoru
osud se mi začal zle smát
není radno se zamilovat

Milostné příběhy vyprávěné s vášní
musí být krásné a tak trochu zvláštní
za minutu štěstí přestat vidět slunce polední
kdy přijde okamžik pro vhození mince poslední?

Pro svou vyvolenou zaplatit lásku daní
hladit jí, líbat dát své srdce do dlaní
pro její úsměv pro její snad
doufat a věřit napořád.

 

V deníku ukrytý sen

Na nočním stolečku leží mi deník bílý
u něho pero z paprsku hvězdičky
když srdce promluví probudí se tajné síly
a láska slova diktuje ten můj příběh celičký
Už nechci sobě ni vám lhát
jak moc mám tu Tajemnou krásku rád
a toužím každé hnutí duše zaznamenat

Ze snů krajin čarovných ji vysvobodit v náruč mou
Hluboce a něžně ji políbit s nikdy nekončící zárukou
Nechat jí přečíst
ten hustě popsaný list
Vyznáním pro její dokonalost
Milovat je radost i starost
bolest i štěstí v jednom okamžiku
nečekat na slova díků
Vnímat jen přítomnost jedné chvíle
ta už se nevrátí přijdou snad jiné
Z těch střípků setkání
skládačka se staví bez přestání
vzdává hold její siluetě
Což není krásné říci Miluji Tě?

 

Ptaní

Kolik odmítnutí snese lidská duše
Kolik smíchu je zapotřebí k slz usušení
Proc ta krásná tváří se tak hluše
Kolik síly je nutné pro lásku udušení

Kolik vydrží lidské srdce bolesti
Kolik musi člověk slevit ze sve hrdosti
Proc nelze milovat bez smrtících her
Tak uz to básníku vzdej.
Nikdy….