Valerie je zrozena

Ano přátelé. Film byl konečně dokončen a 27.9. měl premiéru v Bontonlandu. Pokud i vy máte zájem nahlédnout do světa kouzel, které jsem podle vlastní povídky stvořil, tak vás zvu. V sekci Filmování ji najdete. A pozor, spisovateli se už opět rozbíhají prsty po klávesnici, mozkové závity se roztáčí a chystá se nový projekt.

8346_valerie_premiera_2016 8378_valerie_premiera_2016

 

 


 

Se Sluníčkem za sluníčkem

Bylo nebylo. Nebo spíš nebylo a náhle bylo. Na otázku padla protiotázka. Ty bys chtěl jet k moři? No jasně proč ne. A tak se stalo, že jsem se Sluníčkem (opravdu je taková) vyrazili na krásný týden, celých osm dní na bájný řecký ostrov Zakynthos. Oba jsme chtěli klidnou a pohodovou dovolenou, kde jsme chtěli být pouze jeden s druhým a žádné starosti. Letadlo nám letělo v 11:15 jednoho pátku, přesně řečeno 22.7. Na letiště nás hodil kamarád Sluníčka, takže jsme tam byli v klidu a čas. Letenky nám byly vydány, Sluníčko požádalo o místa před křídlem, aby jí prý nebylo špatně. Sympatický mladý ouřada se jen usmál a skutečně letenky takové vydal. A sedím u okénka jupííí. Hodina v meziprostoru uteče velmi rychle. Navíc když si projdeme Duty shopy. Nekupujeme nic, jen procházíme. Ale v trafice doutníčky jsou nutné. Prostě jsem neodolal. A před Gate už se štosují turisté, lační po sluníčku. Naštěstí ne po tom mém, ale po tom na modré báni. Usměvavé letušky, teda až na jednu, kterou podezřívám, že je kyborg, nás nasměrují na správná místa. Sedíme vedle nějakého englishmana. Naštěstí se mu nechce konverzovat., Příprava ke startu. Sluníčko je nervozní. Letadlo se rozjíždí a forsááááž. Tři dva jedna, odlepujeme se od země a míříme k nebi. Zakroužíme nad Prahou a už si to plujeme nad mráčky. Cestu si zkrátíme hraním pexesa. Prohrávám. Nerad to přiznávám, Sluníčko je lepší. Dvě hodiny uplynou a už klesáme. Za chvíli už vystupujeme na rozpálenou letištní plochu, odkud nás autobus odveze do haly. Vyčkáme, až naše kufry se uráčí k nám dostat a pak už do haly, kde je stánek společnosti Blue Style. Obě delegátky nás nasměrují na správný autobus a dají nám obálku s instrukcemi. V autobusu je vedro, ale jsme tu. Na ostrově a v Řecku. Neuvěřitelné. Zastávek je několik a vždy nějaká skupinka turistů ubyde. Podivujeme se, že spousta hotelů je tak daleko od moře a jediné osvěžení, které nabízí je bazén. Copak je normální vydat se do Řecka a nejet k moři? Hlava mi to nějak nebere. Konečně jsme u našeho hotelu Porto Zorro. Na dalších osm dní naše destinace. Je tu krásně. Malý, dvoubudovový, dvoupatrový hotýlek. Pod ním písčitá pláž s barem. Na pláži roztomilé slunečníky z bambusu a …. moře. Modré a průzračné moře. Šumí a šplouchá. Jsme radostí bez sebe. Nezbytné věci na recepci, kde vyfasujeme klíč, ovladače na tv a klimatizaci a už jsme odvedeni na pokoj. Malý a útulný v přízemí, s teráskou. Okenní dveře do zahrady, soukromí a klid. Krása. Rychle vybalíme a už mažeme na pláž. Cestou si bereme v baru 1x orange juice a 1x ananas juice.   Pro celý pobyt základní odpolední pití. Když pominu ice cofí a ice čoko. Barman jménem Vasilis zjišťuje naši národnost a poté nás zdraví roztomilým ahooj. Podvečerní koupání přeruší až večeře. Výběr veliký, kuchyně dobrá. Testujeme co se dá. Všude bzučí a cvrlikají cikády. Vzpomenu si na Kristiána. Jak to v té cestovce líčil. Že by už tenkrát znal toto místo? Malá procházka tmícím krajem nás vede mezi olivovníky. Do hotelu se vracíme se za tmy. Padneme do postele. Den byl náročný ale krásný.

Druhý den je sobota a trávíme ji na pláži. Odpoledne za námi přijede naše delegátka, která nás seznámí se zdejšími záležitostmi. Nabídne nám výlety. Už máme ale zmapováno a vybíráme si výlet pirátskou lodí kolem celého ostrova. Celodenní výlet. Máme přísně zakázáno půjčit si skůtry a čtyřkolky. Když jsem viděl co vládne na silničkách za anarchii, celkem to chápu. Pak už hurá na pláž a večer odsolit a večeře. Pozorujeme své spoluhotelovníky. Asi nejzajímavější je vnučka a la 45 let se starou babičkou metuzalémovského vzezření. Rodinka s malým klučinou Antonínem. S jeho tatínkem jsme se bavili na konci dovolené. A jinak standard směsice sympatických i méně sympatických osob. Užíváme si večera.

Po nedělním lenošení je tu pondělí, kdy se máme nalodit na pirátskou loď. Minibusík nás vyzvedne nad hotelem v zatáčce v 8:20. A už nás odváží do přístavu v Zakynthosu, kde se na vlnách houpe pirátská loď. Nezbytné turistické focení a jsme na palubě. Místa zabíráme na druhé palubě na přídi, na které vlaje pirátská vlajka. Než vyjedeme prohlížíme si nádherné jachty co kotví vedle nás. Zvláště ta černá, co vypadá jak ze Star Treku úžasná. A pak už vyplouváme. Malé zpoždění, protože jak jsme se dozvěděli od tlumočnice, se nám zapletly kotvy, nám ale nezabrání a pak už za zvuků Pirátů z Karibiku vyplouváme na vzrušující plavbu kolem celého ostrova. Pobřeží máme komentováno v pěti jazycích. Vítr lehce vane, slunce pálí, hudba hraje, turisté se opalují, dívají, konverzují, korzují. První zastávka je koupání u malé vybělené plážičky. Síra a sirovodík, co tu prý vyvěrá působí léčivě na lidi a zhoubně na stříbro a kovy. Odšperkováni jsme naházení pomalu do vody. To přeháním. Stateční skáčou z prkna, my normálního myšlení scházíme po můstku do vody na zádi. Voda je úžasná. Půlhodina uplyne jako voda v moři a troubení nás zahání zpět na palubu. Se Sluníčkem neodoláme a zdejší Alkida kornout je náš. Život je krásný. Plujeme kolem krásných modrých jeskyní. Vidíme je aspoň z dálky. Brzy obeplujeme nejsevernější bod, po právě straně necháme větší ostrov Kefalonii a brzy nás čeká druhá nejslavnější zastávka. Vlny to dovolí, kapitán je příjemně naladěn a tak slavnostně vplouváme do zátoky Navajo (Shipwreck) světlé tyrkysové moře, bílé pobřeží, jasný písek nás oslepuje. Uprostřed pláže slavná pašerácká loď. Teda spíš už jen zrezivělý vrak. Za zvuků hudby Titanicu zastavujeme. Máme hodinu. Vlny jsou velké. Co chvíli jsme vyvrženi na břeh jak vorvani. Fotíme podvodním foťáčkem, řádíme ve vlnách, hledáme kamínky. Voda je zde luxusní. Nad hlavami nám seskočí nějaký magor na bungee laně. Je zde krásně. Hodina je pryč, troubení lodě a odjezd. Nastává dlouhá část plavby. Nehne se vítr, slunce nemilosrdně peče a moje Sluníčko je v posledním tažení. Zachrání nás ale třetí zastávka. Koupání u malé jeskyně. Koupeme se ve stínu a je nám fajn. Osvěženi už víme že zbytek cesty dáme. Dokonce vidíme i slavný Careta ostrov, který siluetou skutečně želvu připomíná. Piráti to rozjíždí na palubě a už míříme k Zakynthosu. V dáli uvidíme i naší Porto Zorro plážičku. V přístavu nás už čeká klimatizovaný minibus, který nás odveze zpět do hotelu. Den Pirátů skončil.

Další dny si užíváme slunce, sebe, pláže, jídla a pití. Je zde učiněný ráj na Zemi. Dny se krátí a den odjezdu se blíží. Poslední večer se vydáme do kilometr vzdálené vesnice Vassilikos. Obrazíme superkmarkety, pokocháme se zdejší atmosférou ospalé vesničky a domů. Čeká nás poslední noc.

Pátek, den odjezdu. Ranní koupání, poté dobalení a hurá ještě do moře. Odjíždíme až v půl jedné tak přeci nebudeme tři hodiny čekat na terase. Do jedenácti si ještě vychutnáváme moře. Pak oschnout převlíknout a za hodinku je tu bus, který nás přepraví na letiště. Fronta u přepážky je nechutně dlouhá. Systém je trochu jinačí než na Ruzyni. První check in je zvážení a vydání letenek. Sluníčko opět požádá o přední sedadla. Starší Řek je nějaký hodný a dá nám úplně první řadu. No úžasný. Místo pro nohy dvě okénka, skvělé. Poté musíme na detektor zavazadla. Další zastávka je pasová kontrola, pak kovový rám a jsme na letišti. Kupujeme si pití a brambůrky a la Barbecue. Vyčkáme na otevření Gate a bus nás odveze k letadlu. Zbytek už je jako ve snu. Na palubu, usednutí, krátká letištní dráha, prudká forsááááž a šup kolečko na ostrovem a sbohem Zakynthos, sbohem Řecko.  Za dvě a půl hodiny už jedeme taxíkem z Ruzyně do Twins. Byla to nádhera, život je prostě krásný.

O čem to vlastně je?

Nespokojenost plynoucí ze spokojenosti je odrazem duše co životní změnu v těle básníka musí tolerovat a její projev patří k nesvobodě myšlenek donedávna pramenící z emocionálniho vodopádu citu a tvořivosti. Je tedy ten, kdo je sťasten skutečně šťasten či pouze je lidskou vlastností vybrat si a jít cestou zametenou a milující, či žehrat na osud a prodírat se křovím ke křištálovým zámkům snění, kde nebe dotýká se země a nabízí cestu ke hvězdám po měsíčním paprsku? Tohle Pohádkář žijící 298 let řeší a ví, že vše mit nemůže. Proto jsou zdejší prostředí neutěšené a prázdné čekající na povel, kdy prsty mají rozběhnout se vpřed. Mají či nemají ? Duši nespoutáš, vždy si dělá co chce. Básník teď spí a Pohádkář se vydal ke hvězdám. Jednou se vrátí v plné síle.

Hovor s Lucinkou

Ranní cesty do práce městskou hromadnou, zde je důležité uvésti, že hromadná je na místě, neb když se bus rozjede a vzápětí zabrzdí, jsou všichni opravdu na jedné hromadě, jsou trochu zdlouhavé a trochu okoukané. A tak si vymýšlím a snažím se zabavit. Tak jednoho ráno Vám takhle jedu a napadlo mě sledovat lidi a jaké by to bylo kdyby se jim nad hlavami vypisovaly jejich myšlenky. No to by knihkupectví určitě měla černý pátek jako na burze. Protože lidi dokážou ve svých životech vymyslet neuvěřitelné zápletky. Někdy se tomu budu věnovat podrobnějí, protože je to legrace. Ale co se Vám mě nestalo dnes. Teda samozřejmě Vám chci napsat co se mi stalo, ale ta věta vypadá takhle zajímavěji. Stojím a přemýšlím si a najednou ucítím, jak mě někdo zatahá za rukáv. Vytrhnu se ze světa polétavých myšlenek a podívám se dolů. Na sedačce pode mnou sedí malá holčička a vedle ní maminka. „Ahoj pane“ usměje se to malé stvoření, když zjistí, že má mou pozornost. „kam jedeš?“ Usměju se a odvětím, že na výlet. “ Hm, tak to já do školky. Ale tam mě to moc nebaví.“ Maminka se na mě omluvně podívá, ale já se jen usměju. Holčička ale pokračuje dál. “ Jak se jmenuješ?“ Řeknu jí své jméno a zeptám se ze slušnosti též. „Já jsem Lucinka. “ A kolik ti je?“ ptám se. „Neřeknu.“ našpulí pusu. „Ale už jsem skoro dospělá.“ Autobus kolem mne se baví. „Tak když si dospělá, to budeš jet do práce a nejet si hrát do školky.“ Lucinka se zamyslí. “ Hm a dospělí si nehrajou? Tak já asi nejsem zase tak dospělá. Já si hraju ráda.  Hraješ si taky rád?“ To už se maminka začíná smát. “ To víš, že si hraju rád.“ Tak vidíš tak to nejsi dospělý.“ Převezla mě. Autobus brzdí. „Tak ahoj Lucinko, měj se pěkně ve školce. “ Ahoj, řeknu o Tobě Adélce.“ Maminka se mi omlouvá, ale já se jen směju a blahopřeju k výřečné holčičce. Lucinka mi ještě zamává a pak se už naše cesty rozchází. Zbytek do práce se usmívám a říkám si, že umět si hrát by si měl člověk v každém věku. Hodlám to dodržet. A co vy?

Kouzlo prozření

      Víte co je nejhorší? Když zjistíte, že to co jste všechno dosud dělali v dobré víře, že děláte to nejlepší, tak jste dělali přesně to nejhorší. Koneckonců, vždycky na to přijdete, ale musíte asi tak nějak sami a musí Vás něco osvítit, abyste pochopili, že Vaši přátelé měli vlastně pravdu. Takový ten poslední kopanec do zadku či poslední prásknutí z obláčku na zem. A čím výš jste, tím líp. Že není jasné o čem píšu? Každý to zažil a jednou se s tím setkal. Takže to můžete vztáhnout na cokoliv v životě. U mě to byla jedna záležitost, za kterou jsem doslova draze zaplatil. Kdyby v tomto případě už neplatí.  No v dnešním světě nic není zadarmo a nejvíc se platí za zkušenost. Na druhou stranu je to k nezaplacení, takže mohlo by být hůř. Ptáte se, jak by mohlo hůř? No, že bych tu zkušenost nekoupil. Nezískal a tudíž bych měl pořád ten pocit, jak je všechno špatně, i když to dělám dobře. Je pravdou, že je to trochu postavené na hlavu, nicméně takový je život. A ten je zatraceně krátký, abychom přestali naslouchat nejen svému srdci, ale také trochu rozumu a všímali si okolních náznaků, jako, že třeba radu a informaci, že se chováte jinak, vzali za bernou minci a vhodili ji do kasičky, protože brzy přijde něco, za co budete muset opět zaplatit, abyste byli o kousek dále. Tak abyste na to měli našetřeno. Anebo si za to koupíte něco, co Vám bude dělat radost a místo trápení si budete užívat toho, že to máte. Protože, to je celá podstata celé věci. Všimli jste si, že jsem za celou tu dobu, co tu píšu, nezmínil o čem ten fejeton je? Protože si tyto rady může každý aplikovat na sebe a nebudu mu tímto vnucovat a ovlivňovat jeho vlastní počínání. A na druhou stranu budu moc říci, tak jak mi to bylo řečeno x krát, já Ti to říkal. I když předpokládám, že se to, čtenáři, mně pod ruku nedostane. Já nevím, jestli přát co nejvíce berných mincí. Spíše, abyste nemuseli už moc platit a raději využívali získaného duševního majetku ke spokojenému životu. Takže hodně štěstí pro lepší zítřky.