Příběh jménem Valérie

Bílý kouř z mé Peterson dýmky zvolna stoupal ke stropu a tvořil ve vzduchu jemné ornamenty. V pohodlním křesle u mého psacího stolu jsem čekal, až se mé myšlenky sjednotí v jeden velký voj a dají prstům povel k útoku na nebohou klávesnicí. Kurzor na obrazovce netrpělivě bliká a v hlavě vzniká příběh, který se odehrál v době dávné, kdy romantika šla ruku v ruce s krásnými a tajemnými ženami. Že by? Prsty se dotkly klávesnice a v bílém kouři jako na plátně náhle vznikl tento příběh…..

Les byl nepřátelský. Přerývaný dech běžící dívky prodírající se křovím rušil zlověstné ticho. Běžela ze všech sil a stále se ohlížela přes rameno. Věděla, že běží za ní. Jedno ohlédnutí a kořen, který jí chytil za její nohu ve střevíci, způsobil pád. Dívka klouzala v kotrmelcích na dno rokle. Dopadla na záda. Lehce omráčená nemohla popadnout dech. Ostrý smích jí donutil převrátit se na záda a posadit se. V příšeří se zalesklo ostří meče. A ne jedno. Celkem tři. Zbrojnoši nevábného vzhledu si vychutnávali svou kořist. Věděli, že jim už neunikne. Rokle končila kamennu stěnou. Dívka se plazila pozadu s očima upřenýma na své pronásledovatele. Její oči byly vyděšené, ale o pomoc neprosila. Její hrdost a charisma  vojáky trochu znejistilo.
„Skončeme to.“ zachraptěl prostřední z nich a rozpřáhl se svým mečem.
Dívka vykřikla a zavřela pevně oči. V ten moment byl zbrojnoš sražen temným stínem. Dva zbývající zbrojnoši ustoupili překvapeně o krok dozadu a zaujali bojové postavení. Mezi nimi a dívkou se tyčil muž ve středních letech ve šlechtickém oděvu, zahalený v temně rudém plášti, který lehce povíval kolem jeho nohou.. V ruce držel nádherný stříbrný meč vytepávaný neznámými mistry svého oboru.
„Zřejmě dáma v nesnázích,“ zašeptal šlechtic, „jsem zde, abych nesnáze vyřešil, takže pánové, kdo první?“
Zbrojnoši temně zavrčeli a vrhli se na šermíře. Dívka se odsunula stranou a pozorně sledovala souboj. Nemohla pochopit co se stalo, kdo jí to zachránil před smrtí. Šermíř elegantně vykrýval těžkopádné údery obou žoldáků. Vypadalo to, že tančí. Jeho úsměv vypovídal, že ho nastalá situace a souboj baví. Konečně se jeden ze zbrojnošů odkryl, čehož šermíř využil a jeho stříbrný meč pronikl slabým místem žoldákovy zbroje. Stříbro dostalo nachovou barvu a zbrojnoš se ze zachroptěním zhroutil k zemi. Souboj ovšem pokračoval. Druhý zbrojnoš zařval jako raněné zvíře a zaútočil. Bohužel příliš zbrkle. Přesto  jeho výpad donutil šermíře udělat krok vzad a zrádný kořen mu podrazil nohy. Žoldák vítězně zavyl a udeřil. Šermíř se však rychle odkulil stranou. Na místo, kde byl před vteřinou, dopadl meč zbrojnoše, který se ovšem setrvačností dostal do pro něj špatného úhlu a šermíř ho jedním švihem zbavil utrpení z porážky. Šermíř se otočil k ležící dívce a podal jí ruku. Dívala se na něj svýma hnědýma očima. Náhle však se její zorničky rozšířily a dívka vykřikla. Šermíř se prudce otočil a za ním stál v napřáhnutí zbrojnoš, kterého srazil na začátku. Šermíř nestačil zvednout svůj meč a zbrojnoš zaútočil. V té rozhodující vteřině se ozval skřípot kov o kov a žoldák zachroptěl. Nevěřícně se podíval na meč, který mu trčel z hrudi a ruku dívky, která ho  držela. Lesknoucíma očima se podíval vyčítavě na dívku a skácel se do tlejícího se listí. Dívka pustila zbraň a klesla na zem. Šermíř poklekl  k dívce a pomáhal jí vstát. Dívce se podlamovaly nohy a proto jí vzal do náruče.
“ Kdo jste pane? Komu vděčím za svůj život?“ zašeptala dívka.
“ Jsem Kristian a za život vděčím asi i já Vám “ představil se šermíř.
„Králi, nezlobte se, že jsem Vás nepoznala“ zašeptala vyděšeně dívka
Král její poznámku přehledl.
„Jaké je Vaše jméno, krásko?“
„Valerie, můj králi, jmenuji se Valerie.“
Kristian posadil Valerii na kámen a otočil se, aby si prohlédl své poražené protivníky.
„Proč Vás vlastně chtěli zabít, Valer…., kde jsi?“
Místo, kde seděla dívka, ale bylo prázdné. Král se rozhlížel, ale nikde ji nespatřil. Jelikož den už se měnil v noc a v lese se stmívá rychleji, pokrčil jen rameny a rozběhl se k východu z rokle, kde nechal svého koně.

Hrad tonul ve tmě. Kristianovi to přišlo divné, vždycky si potrpěl, aby jeho sídlo bylo řádně osvětleno a pro osamělé poutníky, dobře viditelné. Podkovy zaklapaly na kamenném dláždění nádvoří. Král seskočil a rozhlédl se po setmělých oknech. Podezření a předtucha něčeho zlého vstoupila do jeho vědomí.
„Zajmout a zavřít!!“ ozval se ostrý ženský hlas. Než dozněla ozvěna odrážející se od stěn nádvoří, kolem krále se vyrojil kruh jeho kdysi věrných zbrojnošů.
„Co to má znamenat?“ vykřikl Kristian podrážděně.
Odpovědí mu byly pouze němé tváře jeho bývalých vojáků. Věděl, že proti této přesile mu jeho pověstný šermířský um nepomůže.
„Odzbrojit.“ vykřikl kdesi ve tmě opět ženský hlas deformovaný ozvěnou.
Král nemohl poznat kdo to je.
Zvedl bezmocně ruce a dva blízcí vojáci mu odebrali jeho stříbrný meč a dýku. Ruce mu strhli neurvale za záda a spoutaly těžkými pouty. V doprovodu silné hradní stráže ho vedli temnými kobkami podzemního labyrintu chodeb. Mnohé části sám král ani nepoznával. Věděl, že je hluboko pod svým hradem. V jednom momentu ucítil vodu a slyšel jemné zurčení. Podzemní řeka? Louče osvětlovaly pouze malý okruh vlhkých stěn. Zařinčely mříže a stráže neurvale srazili krále na studenou podlahu. Mříž zaklapla a král zůstal sám v naprosté tmě.
„Copak se Ti honí hlavou?“ uslyšel posměšný tón.
„Kdo jsi?“ postavil se hrdě král, „jakým právem jsi mne zde uvěznila.“
„Ty mne nepoznáváš?“ zasmál se posměšně hlas, „Tak se podívej, kdo Tě zbavil všeho jako jsi tehdy zbavil Ty mne.“
Tři pochodně zažehly se a osvítily prostor před mříží. V jeho světle uviděl král stát krásnou hrdou ženu, jejíž vlasy v bouřlivých ohnivým vlnách dopadaly hluboko dolů. V červených šatech, v hlubokém výstřihu zářila bělostí jemná pokožka s velmi dráždivými obrysy. Oči této ženy zářily nepřirozeným temným leskem odrážející veškerou temnotu tohoto světa. Její tvář ovšem hyzdila jizva, která vedla přes spánek až do poloviny pravé tváře.
„Rakontela“ vydechl král.
„Ano bratříčku, jsem to skutečně já.“ rozesmála se zlým smíchem žena.“vrátila jsem se a nyní se stanu vládkyni já. “
„Myslel jsem, že jsi navždy zmizela v temných močálech prastarého lesa, kde Tě sežrali aligátoři.“
„Jeden se o to pokusil….“ pohladila si nevědomě Rakontela svou jizvu na tváři. “ střevíce, co jsem z něj udělala mám dodnes.“
„Co chceš? Proč jsi se po tom všem vrátila?“
“ Co chci? Cožeto chci? No přeci to, co mi náleží. Trůn a Tebe nechat shnít v pekle, za to co jsi mi provedl.“
„Zabila jsi nám sestru, co myslíš že sis zalsoužila? A kvůli čemu? Kvůli žárlivosti. Tvé temné srdce jsem Ti měl tenkrát vytrhnout a nechat sežrat lišákům.“
„Tvým lišáčkům, co chováš ve svých lesních ohradách? Tak z těch mi Tví bývali sloužíci momentálně šijí nové šaty.“
Král bezmocně zařval a narazil do mříží. Rakontela se jen smála.
„Ty čubko z pekla. Za to Ti nechám srazit hlavu!“
„Zapomínáš, na které straně mříží jsi, drahý bratříčku. “
„Jak to, že mí poddaní Tě poslouchají? Co jsi jim provedla?“
„Magie, Kristiáne, temná magie, temnější než noc. Močály skrývají víc tajemství, než si myslíš. Pár kapek do hradní studny a věrnost je určena mně, nikoliv Tobě. A Ty jsi nepřítelem číslo jedna.“
„Neraduj se Rakontelo, zlo má krátkou životnost.“
„Ach ta naivita bratříčku, vždycky jsi byl naivní v těchto věcech.“
„Rakontelo!!!!“
„Ano Kristiáne? Prosím pro příště, královno Rakontelo I. “
„Zabiju Tě!!“
„Beru na vědomí, ale do té doby si užívej svého věčného odpočinku. Sbohem bratříčku.“
Rakontela se otočila a zhasila dvě pochodně. Jednu nechala svítit.
„Abys viděl jak zhasíná Tvůj život. “
Kristián praštil do mříží.
Odpovědí mu byl jenom smích a vzdalující se klapot střevíčků. Nastalo ticho. Ticho, které ohlušovalo. Hlavou se králi honily myšlenky a vzpomínky na ten hrozný skutek, kdy Rakontela svrhla z nejvyšší věže jejích nejmladší sestřičku z pouhé žárlivosti a touhy o pozornost. Jak ji sám zahnal do temných močálů, kde se mu ztratila. Myslel, že už navždy. A jako temný démon se vynořila z jeho minulosti a připravila jej o jeho království a vše co miloval. Věděl, že se musí dostat nějak ven.

Uplynul den, možná dva, král měl pouze jedno vodítko času, a to pravidelné měnění pochodně. Pokoušel se na zbrojnoše mluvit, ale voják jej úplně ignoroval. Pak se stalo, ale něco, v co už nedoufal. Při výměně pochodně, když voják odcházel se ve tmě ozvalo zaúpění a následný pád těla. Za rohem se mihl stín. Král se zadíval do tmy. Ze tmy se vynořila dívčí postava zahalená pláštěm s kapucí a přes oči měla černou škrabošku, za níž svítily čokoládové oči. Dívka se rozhlédla a poté přistoupila k mříži.
„Ať jsi kdo jsi, dokážeš mi pomoci?“ zadíval se na tajemnou dívku Kristian.
Dívka mlčky přikývla a zpoza pláště vytáhla velký klíč. Podala jej králi skrz mříž. Kristián dívku uchopil za ruku. Dívka se chtěla vytrhnout, ale prudkém pohybu jí kapuce sjela na ramena. Její hnědé vlasy se neposlušně rozvlnily. Král věděl, že dívku zná, jen nevěděl odkud. Povolil stisk. Dívka se mu poplašeně se mu vytrhla a rychle si natáhla kapuci. Otočila se a než zmizela za rohem otočila se ještě na krále. Její pohled zazářil sebejistě a pak dívka zmizela za rohem.
Král neváhal. Otevřel mříž, uchopil pochodeň a rozběhl se směrem, kde zmizela dívka.
V pološeru málem zakopl o bezvládné tělo ležícího zbrojnoše. Ani si jej moc neprohlížel, jen mu vzal jeho meč. Třikrát ho protočil. Nebyl to jeho pečlivě vyvážený stříbrný meč, který mu byl ukován na míru, ale na obranu by měl stačit. Rozběhl se chodbou, která směřovala vzhůru. Po deseti minutách, když už myslel, že chodba neskončí, vyběhl do prostoru malého podzemního přístavu. Stráže, které stály u břehu, zareagovali velice rychle a zaútočili. Kristian první útok odrazil. Věděl, že bojuje o svůj život, což mu dodávalo odvahy. Útok,otočka, přeskočení, obrat, úder, rána loktem a první ze zbrojnošů se válel v tratolišti krve.  Ze tmy chodeb se náhle ozval výkřik. Král ji poznal. Zaútočil vší silou a další zbrojnošů dopadl do vody. Kristian se rozběhl a náhle vyběhl ven. Mezi sloupovím malého pavilonu, stojící na kopečku, zahlédl temný výjev a věděl, že nemá času nazbyt. U popravčího špalku klečela dívka jejíž hnědé vlasy přepadávaly přes krví tmavý špalek. Nad ní se tyčil mohutný svalovec s červenou kápí brousící sekeru. Tři stráže jen tupě zíral na dívku, která hluboce oddechovala, ale o milost neprosila. Na kraji pavilonu stál trůn, na němž seděla jeho nenáviděná sestra, pobaveně sledovala celé to představení a hrála si se stříbrným mečem. Král poznal, co je to za dívku. Valerie. Dívka, kterou zachránil v lese a která zachránila jeho. Rakontela vstala a chytila dívku za vlasy.
„Říkala jsem Ti Valerie, ať mi jdeš z cesty. To že jsi se obrátila proti mě, Tě teď bude stát život.“
„Obelstila jsi mě a uloupila mé přísady, abys vytvořila magický prášek zmatení. A pak jsi mě chtěla nechat zabít v lese.“
„Což se mi bohužel nepodařilo, má zlatá, ale dalo mi to dost času, abych svůj záměr uskutečnila a svého bratříčka přelstila.“
„Král Kristian Tě zabije.“
„Král shnije v kobce pod svým hradem.  Kate, konej svou povinnost.“
Rakontela pustila Valerii a postavila se ke svému trůnu. Nebe se zatáhlo a v dáli zabouřil hrom. Peklo hodlalo slavit svůj triumf. Kat dobrousil sekeru a zvedl jí nad hlavu. Valerii z pevně zavřených očí skanula slza jako perla. Kristian běžel k pavilonu a když viděl, že to nestihne, vsadil vše na jednu kartu a mohutným švihem vymrštil meč, co držel v ruce. Když kat chtěl zasadit svou poslední ránu a statečné Valerii srazit hlavu, letící meč projel jeho svalnatým tělem. Kat zachroptěl a složil se k zemi. Rakontela se vyskočila a prudce se ohlédla.
„Kristiiáne!!!!“
„Ano Rakontelo?“
„Stráž, zabít.“
Král nečekal až vojáci zútočí a zaútočil jako první. Mezitím se Valerii podařilo dostat z pout a její krásná tvář byla potemnělá spravedlivým hněvem.
„Rakontelo!!!“
Temná královna se prudce otočila a švihla po Valerii stříbrným mečem. Ta uhnula a meč se zabodl mezi krále a zbrojnoše. Král mohutnou silou vytrhl svůj meč a třikrát jej protočil v ruce. Jakoby mu meč poznal svého pána, radostně zasvištěl. Mezitímco Kristián bojoval se třemi zbrojnoši, s lehkostí, šarmem a letmým úsměvem, uprostřed pavilonu, na zemi zbrocené krví padlých stály Valerie a Rakontela proti sobě. Mohutné zahřmení a blesk, který osvětlil scénu spustil mohutný souboj temné a světlé strany. Modré zášlehy blesku střídaly temně rudé. Odražené blesky urážely kusy zdí a prach se vířil kolem obou čarodějek. Při jedné otočce Valerie klopýtla a temně rudý blesk se jí otřel o ruku jen se zakouřilo. Valerie bolestně vykřikla a Rakontela radostně zajásala a napřáhla se k poslední ráně. Valerie se rychle převalila a prudce vyslala mohutný modrý blesk přímo do hrudi neopatrné Rakontely. Ta se zastavila a v jejích očích zůstal překvapený výraz. Její postava jakoby náhle popraskala a zkameněla. Další modrý blesk vedený ohromnou silou roztříštil sochu zlé Rakontely na prach. Valerie unaveně klesla. Kristián mezitím bojoval se svým posledním protivníkem. Oba předchozí se váleli v prachu země. Dva výpady, prudká otočka, meč protivníka zazvonil o podlahu a úder do spánku jílcem meče zbavil vojáka vědomí. Zadýchaný král upustil stříbrný meč a poklekl k Valerii.
„Valerie.“
„Králi Kristiane.“
„Je po všem?“
„Ještě ne. Musím vyčistit studnu Tvého hradu.“
Valerie se pokusila zvednout, ale byla příliš vyčerpaná bojem s Rakontelou. Klesla zpět na zem a její oči se zavřely únavou.
„Valerie, probuď se.“
Valerie pootevřela své oči a ze skryté kapsy svého oděvu podala králi malý stříbrný kámen.
„Tohle hoď do studny. A pospěš si.“
Král uchopil bezvládnou Valerii a běžel ke studni, která zásobovala celý hrad svou čistou vodou. Viděl, že jejich souboj neušel pozornosti svých zmatených poddaných a ti se vydali pomstít svou domnělou královnu. Král doběhl ke studni, položil Valerii do mechu a z posledních sil vhodil kámen do vody. Oslnivý záblesk jej zbavil vědomí.

Slunce zasvítilo králi do očí. Král se prudce posadil. Rozhlížel se po komnatě. Matně si vzpomínal na události předchozích dní.
„Valérie.“ zašeptal a vyskočil.
Rychle se oblékl a běžel dolů. V hradě i před hradem vládl obyčejný každodenní ruch. Král vyběhl z hradu. V dálce ve vycházejícím slunci svítil rozbitý pavilon. Jen byl prázdný. Takže se mu to nezdálo. V tom případě i Valérie nebyla sen. Král nechal prohledat celé království, sám projezdil celé lesy a temné hvozdy, ale Valérii už nenašel. Zbyl jen tento příběh a osamělý král, který už nezatoužil nikdy po jiné ženě. Nikdy Valerii nepřestal hledat. Věděl totiž, že existuje, ať už je kdekoliv.

Kurzor poslušně bliká na konci stránky. Dýmka v zubech je vyhaslá. Opřel jsem se do křesla. Na hodinách odbila půlnoc. Zvolna jsem se zvedl a vyšel na terasu. Dole pode mnou svítilo noční město, které lákalo k noční procházce. Usmál jsem a nechal se přemluvit. Zaklapl jsem počítač a vyšel ven. Zavřel jsem dveře a pomalu šel lehkým krokem po noční ulici. Tiše jsem přemýšlel o svém příběhu, o jeho konci. Jestli jsem neměl raději skončit stylem a žili šťastně až do smrti. Ale o tom život moc často nepíše. Jsem ale já život? Třeba mám tu moc napsat konec a donutit osud měnit směr. Ve svých úvahách jsem míjel osamělou dívku, která něco psala do svého mobilu. V ruce držela nějaký klíč, který jí, když mě míjela, upadl na zem. Zareagoval jsem a zvedl jej.
„Něco Vám upadlo, slečno:“ usmál jsem se a podával jí klíč.
Dívka se na mě podívala a usmála se též.
„Děkuji, jsem nešikovná.“
Náhle jsem si uvědomil, že její tvář znám.
„Valérie?“
„To si mě s někým pletete.“ zasmála se dívka „tak se v dnešní době už snad nikdo nejmenuje.“
“ Ale jste podobná jedné mé postavě z mé nové povídky.“
„Jste spisovatel? To je originální způsob seznámení.“
„Dovolím si připomenout, že klíč jste upustila Vy.“
„Třeba jsem se chtěla seznámit já.“
“ Co tahle zítra zajít zcela neoriginálně na kávu?“
„Proč neoriginálně? Jen bych s dovolením dala přednost čaji.“
„Tak platí. Mohu požádat o telefonní číslo a pokud to nebude příliš drzé i o jméno?“
Dívka rychle něco načmárala na zmačkanou jízdenku, kterou našla v kapse a podávala mi jej.
„Čaj o páté, dle tradice na náměstí?“
„V pět na náměstí a budu se těšit.“
Dívka zmizela za rohem a já se podíval na papírek. Kromě čísla tam bylo i jméno. No jméno. Usmál jsem se. Ať už to bylo jméno jakékoliv, bylo ukryto v mém srdci a ve dvou slovech.
„Tak brzy na viděnou Tajemná krásko. “ usmál jsem se pro sebe a vydal se do nočního města.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *