Tam, kde rostou divoké růže

Poprvé jí spatřil v parku na lavičce. Byla krásná. Četla nějakou knížku a zasněně se usmívala. Kolik jí tak může být? Přemýšlel v duchu. Nevěděl, zda k ní má přistoupit nebo jí jen pozorovat. Slunce jí hladilo po jejích světle hnědých vlasech a když vzhlédla od knížky, její očí měly barvu smaragdů. Zelené, kočičí a lehce přivřené. Stál tam pod tím stromem a nespustil z ní oči. Všimla si ho. Naklonila zvídavě hlavu na stranu a usmála se. Zalekl se a rychle odcházel. V zádech cítil její pohled. Věděl, že jí nevidí naposledy.

Všimla si ho, jak stojí pod platanem a dívá se na ní. Byla na to zvyklá. Moc dobře si uvědomovala svou krásu. Ale nevyužívala toho. Jen věděla, že by mohla. Knížka, která ležela na jejích jemných nohách byla kouzelná. Balady od Nicka Cavea. Měla tu knížku hrozně ráda. V ten den, byla neděle, slunce svítilo i když byl podzim. Vybrala si lavičku a četla si. Ucítila, že se na ní někdo dívá. Vzhlédla a spatřila ho. Byl černovlasý, v bílé košili s modrým proužkem. Něčím jí přitahoval. Usmála se na něj. On se najednou otočil, jakoby se zastyděl a kráčel pryč. Věděla, že ho nevidí naposledy.

Chodil na stejné místo celý týden. Ale dívku s knížkou nikde neviděl. Stál v parku i celý den, ale místo na lavičce zůstalo prázdné. Jednou se přilbížil i k lavičce, která jí kdysi hostila a uvědomoval si ve své zmučené mysli, že cítí její nádherný parfém. Lehký jako vánek, smyslný jako španělská noc, něžný jako lístek růže. Růže, ano růže, věděl o nich, znal to místo. Už nedoufal, že jí někdy spatří.

Celý dlouhý týden zůstávala v práci dlouho do noci. Ke konci měsíce se blížila uzávěrka a vše leželo na ní. Dívala se smutně skrze okno na přicházející soumrak a věděla, že ani zítra tomu nebude jinak. Přemýšlela o něm, jak jí pozoroval. Její mysl mu přisoudila spoustu kladných vlastností. Chtěla ho znovu vidět. Ale to by nesměla sedět zde a probírat se papírovým mrakodrapem. Těšila se, až dorazí do přízemí, zhasne světlo, pokyne vrátnému a zmizí ve tmách. Ve tmách obrovského města, kde byl i on. Někde.

Podruhé jí zahlédl na autobusové zastávce. Měla červený kabátek a přes ruku bílou kabelku. Stála sama uprostřed bezejmenného davu. Nevěděl co má udělat. Celý týden se chystal, co jí řekne až jí opět uvidí. Odvaha ho opouštěla, ale on věděl, že jen ona může spatřit to místo, kde se snoubí krása s bolestí. Tiše sledoval její rudé rty, které korespondovaly s její jemnou pletí. Vypadala jako růže, ano růže nespoutaná a divoká ovšem s něhou anděla. Přistoupil k ní. Otočila se.

Stál za ní. Až dosud stála na zastávce sama a najednou stál za ní. Ten, o kterém snila celý týden za svým stolem. Byl stejný jako v jejích představách. Mlčky na ní hleděl. Nevěděl co říci. Věděla, že neví jak začít. Byla krásná a věděla, že to bývá pro spoustu mužů překážkou. Usmála se na něj, aby mu dodala odvahy. Nechtěla promluvit jako první. Visela mu na rtech a v duchu ho prosila, aby pronesl, aspoň jediné slovo. Dočkala se.

Jeho odvaha, ze kterou k ní přistoupil na přeplněné zastávce ho překvapila. Usmívala se na něj a on věděl, že stačí jen něco pronést a první krok má za sebou. Nadechoval se, v hlavě mu tepalo a cítil jak mu srdce bije tempem maratonce. Dokážu to, říkal si. V otáčcce se objevila se zacinkáním pohřebních zvonečků tramvaj. Tramvaj číslo…. není to jedno? Blížila se a odveze si jí. A už jí nespatří, pokud něco neřekne. Nadechl se a zeptal se jí chraptivě, zda přijde zítra do parku. Tolik si přál, aby řekla ano. Věděl, že jen ona může spatřit to kouzelné místo. Byla jedinečná v tomto ošklivém městě.

Jeho otázka jí překvapila. Ale mile. Byla ráda, že se jí nezeptal kolik je hodin, či jaké máme dnes počasí. Věděla, že ho to stálo velké úsilí, aby jí oslovil a chtěla ho odměnit za jeho odvahu. V jejích očích byl krásný a neodolatelný i ve svém tolik roztomilém váhání. Věděla, že se zamilovala a nevěděla kdo to je, jak se jmenuje, nevěděla vůbec nic. Kromě toho, že ho miluje. Její odpověď zněla ano.

Podvečerní slunce sobotního odpoledne hrálo přetahovanou s mraky. Hrálo nerozhodně. Večer byl plný sytých barev. Stál pod platanem už dvě hodiny. Věděl, že přijde. Za zády držel velikou rudou růži. Ráno pro ni zašel, tam na to místo. Tam kam chodil rád. Jediné místo, které ho uklidňovalo a hladilo jeho duši. Jen tam rostla tahle královna květin. Divoká a nespoutaná. Přicházela. Usedla na lavičku a rozhlížela se. Vystoupil ze stínu a odhodlaně, s růží za zády přistoupil ke své krásné neznámé. Vzhlédla k němu.

Posadila se na lavičku. Cítila, že je zde. Spatřila ho, jak k ní kráčí jistým krokem. Slunce v jeho zádech tvořilo auru kolem celé jeho postavy. Srdce se jí rozbušilo. Věděla, že je to on. Její osud. Podával jí květinu. Postavila se a uchopila růži do svých jemných dlaní. Lehce sykla, když jí jeden ostrý trn propíchl její sametovou kůži. Nevšiml si toho. Obdivovala dokonalost růže. Obdivovala přitažlivost toho, kdo jí růži podal. Políbila ho. Spontánně bez přemýšlení. Nebránil se, Jeho rty se chtivě přitiskly k jejím ústům. Sladká chvíle, když čas zamrzne.

Cítil její horkost, sladkou vášeň a zároveň i nevinnost. Najednou věděl, že je stále nevinná. Nevěděl, zda to může udělat. Zmocnit se té krásy. Ne hned, ale jednou. Vychutnával její mládí, její krásu. Vzrušení, které ovládalo jeho tělo bylo silné. Ucítil její slzy. Udělal něco špatně? Rty se od něj odpoutaly. Díval se na ní a na ty stříbrné krůpěje, které se koulely po jejích lících a mizely někam tam dolů do prachu cesty. Usmál se na ní a otřel jí z tváře ty krásné perly.

Celá se chvěla. Uvnitř cítila smyslnost, cítila, jak chce, aby to byl on, který s ní prožije rozkoš celého světa. Její emoce jí vehnaly slzy do očí a její smaragdy se zajiskřily. Nemohla je zadržet. Nebyl to smutek, bylo to neskutečné štěstí. Podíval se na ní něžným pohledem. Sledoval jí a ona se před ním cítila nahá a bezbranná. Lehce jí otřel slzy s tváří a znovu jí políbil. Pak se jí náhle zeptal.

Políbil jí. Cítil, že se celá chvěje, cítil něžnost krásy, které se dotýkal a která jako by křičela jsi můj princ. Ale on není princ jen ten, kdo zná to kouzelné místo. Podíval se na ní a tiše zašeptal, zda zná to kouzelné místo kde se vášeň snoubí s nevinností? Dívala se na něj bezelstně. Nevěděla o čem mluví. Nevěděla. Ona nevěděla. Jak to, že ne? Položil jí do jemné trávy. Zem byla ještě vyhřátá.

Nebránila se, když jí položil do trávy. Neznala odpověď na jeho otázku. Věděla, že ho to zarazilo, ale nedokázala předstírat. Byla krásná a nikdy předstírat nic nemusela. Věděla to. Díval se na ní tím svým zkoumavým pohledem a ona cítila, že jí vzrušení bere dech a sílu něco říci. Jeho další otázka byla ještě podivnější, ale přikývla hlavou, že chce.

Cítil její vzrušení a věděl, že je ten správný okamžik se jí zeptat. Dáš mi svůj smutek? Otázka byla jednoduchá a toužil, aby aby mu řekla, že ano. Musela mu dát to co chtěl, chtěl to moc. Jeho kývnutí ho uspokojilo. Ano, ukáže jí to místo, její krása tam patří.

Celou noc myslela na jeho otázky a na jeho pohled. Fascinovala jí jeho přítomnost. To vzrušení, které nedokázala ovládat a smáčelo jí celou a bez kontroly. Myslela na zítřejší setkání. Věděla, že jí chce něco ukázat a pevně věřila, že je to to, o čem snila ve svém nevinném lůžku. Už se nemohla dočkat, že konečně pochopí co je to láska.

Čekal na ní u řeky. Viděl, jak k němu běží. Krásná a nevinná. Zářila v odpoledním slunci jako anděl co se rozhodl sestoupit na zem a odměnit smrtelníka svou přítomností. Běžela k němu. A on jí chce vzít tam, kde je mu nejblíž. Na místo kde se rudá střetne s modrou. Políbila ho na tvář. Zavřel oči a vychutnával si ten okamžik znovu a znovu. Ale brzy již budou na tom místě. Uchopil jí jemně za ruku a společně šli podél řeky až k místům, kde mezi stromy se rozprostírala nádherná mýtina ozářená sluncem. Břeh řeky pokrývalo rákosí a řeka zde házela diamanty do očí. Všude bylo ticho, které hladilo. To je jeho místo.

Stála vedle něj a rozhlížela se. Zapomenutý kousek ráje uprostřed planety. Místo, na které se zapomnělo. Řeka tiše šuměla v rákosí a podél lesíka rostly krásné rudé královny květin. Otevíraly se slunci a jejich vůně byla omamná. Políbil jí. Otevřela oči, které měla při polibku zavřené. V jeho očích bylo temno. Černo. Noc, která přišla z jeho duše. Poslední slova, která uslyšela byla krása musí zemřít, aby se stala věčnou.

Stál nad ní s krvavým kamenem v ruce. Díval se do jejích zelených smaragdových očí, ze kterých se ztrácel život. Zvolna zhasínaly ty plamínky, které stále nechápaly proč musela zaplatit svou krásou. Ležela v trávě s očima dokořán, celá v bílém. Na jejím hrdle se leskl zlatý šperk. Byla krásná. Ona už to nevěděla. Věděl to ale on. Proto chtěl, aby navždy zůstala na jeho místě, které měl tak rád. Pomalu si vedle ní klekl, naposledy se podíval do již vyhaslých smaragdů a jemně jí zavřel víčka. Tu nejkrásnější růži, kterou našel jemně vložil do jejích rtů. Zůstal u ní klečet. Díval se na ní a věděl, že je jen jeho a že zůstane zde. Na jeho místě. Na místě, kde rostou divoké růže.

One thought on “Tam, kde rostou divoké růže

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *