Adrenalin mě dotáhl k Americe

 Měly to být tři noční výpravy. Proč v noci? Tak prvním důvodem je čištění myšlenek. Jedete-li tmou neřešíte tísnivé myšlenky, ale řešíte kudy cesta, přemýšlíte nad cestou, vidíte jen kousek před sebou a vůbec noc je plná stínů, zvířat a strašidelných momentů. Jak mi vyprávěla jedna známá. Den patří lidem, noc zvířatům a neznámému.
První výprava byla na Karlštejn. O té jsem psal. Dlouhá, únavná, ale celkem pohodová. Ta druhá byl okruh Řeporyje-Ořech-Slivenec-Chuchle-Radotín-Zbraslav-Modřany-Braník-Prokopské údolí-Velká Ohrada. Tam jsem zažil dobrodružství se zdivočelým psem, který mi vběhl na silnici a začal mě pronásledovat. Neujel bych mu, kdyby nebylo projíždějícího auta co ho oslepilo. Šílená srna co stála uprostřed silnice v lese a dívala se na mě strnulým pohledem nebyla také zrovna zážitkem, nad kterým jsem plesal. Ovšem třetí trasa, která mě vedla na Okoř, mohla být skutečně mou cestou poslední. Ale přežil jsem. Díky náhodě, štěstí, andělu? Kdo ví. Jedna noc pauza, kterou jsem strávil ve společnosti….., ale to sem nepatří.
Teď je sobota. Noc vešla bez pozvání. Černá jak mé myšlenky. Tu hlavu si prostě vyčistím. Poučen z cest minulých, rozhodl jsem se nejet daleko, ale zase na místo, které je výzvou odvahy. Velká Amerika. I ve dne se nad ní vznáší pocit tajemna, díky legendám a také mrtvým, kteří zde ztratili svůj život. Místo, které v noci musí zářit temnou energií. Nebudu se bát? Budu. Ale dám to. Musím, za každou cenu.
Vyjíždím. Je půl dvanácté. Cesta je stejná jako už jsem jel na Karlštejn. Z města zní zvuk diskoték a smějících se lidí. Zatínám zuby. Brzy nechávám za sebou i Ořech a pokračuji dále. Kromě pár aut, zvěře co běhá přes silnici, jednoho opilce, který se mě pokoušel stopnout, vše probíhá tak jak má. Konečně Mořina. Zde se nedávám vlevo na Karlštejn, ale vpravo do kopce. Je táhlý a dlouhý. Všude je tma, vidím metr před sebe. Funím jako lokomotiva. Přejedu trať a už vidím černé křoviny. Velká Amerika. Na malé vyhlídce se dívám dolů. Tma zde není velká. Dokonce vidím čeřící se vodu. Náhle v křoví něco zavřeští. Leknu se neskutečně. Vzdaluje se to. Asi nějaké zvíře. Jakpak asi vypadá Amerika z druhé strany? Zvolna jí objíždím. Náhle proti mě vystartuje něco velkého. Zabrzdím. Zděšená srna nebo něco velkého přede mnou prudce zatočí a uteče do polí. Cítím jak mi bouchá srdce. Všechno mi radí, abych se otočil a pelášil domů. Ne. Pokračuji dál. Konečně jsem na druhé straně. Opírám kolo o strom a baterkou si svítím na cestu. Vím, že je tu cestička. Opatrně kráčím vpřed. Náhle mi podjede noha a kloužu se dolů. Doprčic. Chytám se drátu nebo lana nevím co to je. Pád jsem zastavil. Dole se pode mnou černá temnota. Vybavuji si, kde jsem. Pode mnou je dvacet metrů. Najednou mnou cloumá panika. Tohle jsem vážně asi přehnal. Myšlenky mi běží hlavou. Přidržuji se a pomalu vytahuji nahoru. Po neskutečně dlouhém čase, ač určitě to tak dlouho netrvalo, jsem zpátky nahoře. Jsem zpocený úplně všude. Všude to navíc žije. Začínám se vážně bát. Adrenalin mě opouští. Už tu nechci být ani minutu. Naštěstí jsem na kole nechal svítit blikačku, takže jej najdu. Za mnou slyším opět to vřeštění. Skáču na kolo a vracím se stejnou cestou. Držím se pevně a kolo přeskakuje výmoly. V jednom momentě se mi zdá, že jsem nějak moc blízko prostoru. Strhnu to doprava. Ufff. Sjet 80 metrů volným pádem by bylo trochu nepříjemné. Vřeštění zůstává za mnou. Ještě kousek a jsem na silnici. Sjedu dolů do Mořiny a na křižovatce se zastavím. Pot ze mě leje neskutečným způsobem a srdce mi bouchá, jen vyskočit. Špatně se mi dýchá a motá se mi hlava. Tep mám na maximu. Stojím u zastávky asi čtvrt hodiny než se uklidním. Kdyby teď jel noční autobus tak ho uprosím, aby mě vzal zpět. Nejede. Nasedám na kolo a jedu zpět. Cesta je hodně do kopce. Všechno mě bolí. Konečně Ořech. Sjíždím do Řeporyjí. Jeden kopec a jsem nahoře. Twins jako zázračná spása. Zdá se mi to nebo už není taková tma? Je 4:50. Doma do sebe hodím dvě sklenice vody. Pořád slyším to vřeštění. Nevím co to bylo a asi to vědět nechci. Uvědomuji, že se venku prostě bojím. Nepříjemné zjištění. Rychle sedám k počítači a za dobré paměti vše zapisuji.
Co závěrem? Tahle čtvrtá noční jízda byla opravdu poslední. Mohla být konečná a hazardovat se svým životem, kvůli blbosti už nechci. Noční dobrodružství jsou u konce. Nevermore.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *