Kolmo na Okoř

Rozhodl jsem se. Tu cestu podniknu. Podmínky? Slunečné. Nálada? Odhodlaná. Brání nám něco? Ne. Zabalím si svých pár… propriet včetně pití a sváči samozřejmě, na hlavu přilbu a jedééém.
První cesta vede ke Zličínu. Celkem pohodová cesta. Metrem. V chládku. Ale Zličín je tu cobydup a jdeme na to. Cestu si pamatuji ještě z předloňska. Ale chci najít pohodlnou trasu pro budoucí pohodové vyjížďky. Objedu hostivické rybníky, kde si dávám závod s modrou vážkou. Vyhraje mrcha a zbaběle zdrhne na hladinu. No tam nejedu. Pak mě čeká kopec. No přiznávám, trochu mi dává zabrat. Nicméně co je to proti věčnosti. Za kolejemi první zastávka na napití lahodného, ještě chladného moku z mé lahve. Cesta vede po krásné polnosilničce mezi lípami. Všude jsou jasné barvy na obloze ani mráčku. Slunce hřeje, ale jde to. Polňačka vyústí na silnici a mířím si to směr Jeneč. Zastaví mě pouze jeden semafor, ale jen na chvíli. Projedu Jenečí, kde se rušná silnice stáčí dolů k rychlostní silnici. V zatáčce je vidět stará silnice, zabarikádovaná panely. Že by zkratka? Nedá mi to a přenáším kolo přes překážku. Ovšem po sto metrech šlus. Končíme na srázu a pod námi proudí auta. O ou. Vracím se. Po silnici udělám kroužek na okruhu minu Hostouň a za chvíli jsem v Dobrovízi. Chvilku pauza, rozhlížím se kudy dál. Tady je značka, schovaná. Směr Běloky. Zde trochu zabloudím. Cesta ukazuje směr Kladno. No až tam teda dojet nechci. Poznávám tu cestu. Tudy jsme tenkrát jeli. A bylo to špatně. Vracím se zpět na křižovatku a hele značka byla z druhé strany. Polní cestou kolem nových vilek mě cesta vede do polí. Asi do polííí. Zanotuju si. Psi za plotem se mohou prorvat. Za chvíli jsem na perfektní polní křižovatce. Volím cestu doprava. Jsem ve Středoklucích. Minu je, projedu pod viaduktem a  hurá směr Číčovice. Kolem krásného hřbitova, polňačkou, která se stáčí dolů projíždím a slunce začiná připalovat. Přejedu silnici a malá asfaltka jede do lesíka na most. Na konci cesty stojí krásný mlýn. Ale cesta zde končí. Sakra. Vracím se zpět. Musel jsem minout nějakou křižovatku v polích. Taky že jo. Po správné cestě sjíždím do Číčovic. Ukazatel směr Okoř je nezaměnitelný. Taky ukazatel Dejvice 28 tu svítí. Tak sem se vrátím. Opět po prašné cestě mířím k Okoři. Konečně. Hrad je zde. Dělám selfie. Tajně. Vedle mě se postaví starý dědula a natáčí si hrad na kameru. V zimě bude vzpomínat. V cukrárně pod hradem se odměním zmrzlinou a hurá zpět. Tak kudá zpět? Na malé křižovatce vidím Praha Dejvice 28 + Budeč. Na ní si vzpomínám. Jen ta silnice vede na druhou stranu než jsem myslel. Ale co legrace musí být. Odrážím se a jedu. A skutečně jedu trasou, kterou jsme kdysi se zajícem šli Cesta ze sta  a hele viadukt, tady jsme byli taky tentokrát na jiném výletě. Cesta míří do kopce. Slunce peče jako blázen a prašná cesta vede kolmo vzhůru. O ou. Kolo vytlačím na začátek lesa. Nadechnu se a už si to šlapu do kopce. Za chvíli se vyhoupnu a skutečně Budeč. Tak tady jsme byli. Rotunda je zavřená, takže se jen napiji a prudkým kopcem sjedu do Zákolan. A co včil. No jak jinak. Cesta vede vzhůru. A tady to začalo být drsný. Silnice se třemi serpentinami mě dovede do vesnice Trněný Újezd. Stále stoupám. Opouštím silnici. V dálce vidím Říp. Jezusmarjá, snad nedojedu až k němu. Vybavuje se mi Fantozzi. Začínám se cítit stejně. Vyjedu z lesa a jsem uprostřed polí. Jedna cesta vede do lesa, druhá do polí. No jasně že musím tou polní. Začínám se usmívat. Došla voda. Vzpomínám na druhou lahev, kterou jsem hrdinsky nechal doma. Chi chi. Vyčerpán vjíždím do Hole. Jen pár domků. Tak tady hospoda nebude.  Dobře tak v další vesnici. Sjíždím z kopce a v dálce po pravé straně co to nevidím? Okoř. Cooo? Takže já s jazykem na vestě si tu dělám ještě okruh? Dívám se do mapy. Hezkých 12 kilometrů navíc. Výborně. Se smíchem vjíždím do další vesnice. Tou je Svrkyně. Vyšlapu kopec. Kostel a tam kousek… no jasně zahrádka. Zrychlím. Na dveřích něco bílého. Ne, proboha ať to není…. Otevřeno až od 15ti hodin. Uáááá. Jazyk je přilepený. Cedule Smíšené zboží ukazuje za roh. Jedu tam. Dveře do Smíšeného zboží jsou zarýglované a opletené pavučinami. Tady tady se naposled prodávalo snad za války. Vracím se na trasu. Přes pole a kopec mě cesta zavede do Noutonic. Sjedu na náves. Hospoda zarýglovaná ale zde ostrůvek spásy vietnameček a jeho krámíček. Místní štamgasti sedí u výlohy a popíjí pivo. Vtrhnu dovnitř. Regál s pitím. Pivo. Chladnička. Pivo. To není možný. Další regál Pivo a vedle víno. Ne ne ne. Hele druhá místnost. Joooooo. Beru džus a neperlivku. Platím, přelévám neperlivku do lahve. Džusík si držím v ruce a za vesnicí pod stromem provádím úplné orgie. Syčí to a všude se rozlévá vůně Pomeranče. Chvilku posedím a cítím, jak začínám odpadat. No na to co mám před sebou… Sjedu do vesnice Velké Přílepy. Zde jsme už taky kdysi byli. A bylo to dávno. Cesta vede po žluté lesem. A do kopce. Začínám už vidět dvojmo. Křižovatka a rovnou cestou do Přední Kopaniny. Zde si trochu zakličkuji jak jedno označení končí a druhé začíná. Z předposledních sil vjíždím do Šárky. Projíždím jí trochu rychleji než bych měl. A heleme se. Mc. Donald a jsem nahoře Na Dědině. Tak teď se ještě dostat domů. Přiznám se, že kdyby to šlo, vlezu do busu a nechám se odvézt. Nejde to. Takže Liboc. Kopec na Vypich. Potím krev. Míjím Vypich a heleme se pumpa. Kupuji dvě lahvičky studené vodičky. Omývám se a zbytek leju do lahve. Tak tady šup přes koleje. a sjíždím do Řep. Odbočka jak jinak do kopce a jsem V Háji. Do příšerného kopce kam mě vede značka. Zde se mnou se pouští do debaty domorodec. Jak to prý vyjíždí vždy nahoru. Ale na elektrokole. Pokus o vtip? Mám chuť ho zabít. Ulice Bavorská, Armády, vjíždím do Mukařovského. Jsem na Lukách. Celé moje tělo řve dost. Mozek zapíná poslední kontrolky. Dead can dance. Přejíždím křižovatku. Twins před námi. Jsem doma. 60 kilometrů polňačkami. Následně večer stojí za to. Fantozzi, jak já ti rozumím.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *