Ostrov Katalantanů

Prolog

V předchozích povídkách jsem vlastně nikdy nevysvětlil, jak jsem se s Klaudií seznámil. Bylo to, jak už to tak bývá, opět za velmi dobrodružných okolností.

I.

Stál jsem tiše na terase vily mého přítele a nad sklenkou Martini rozmýšlel o svém životě. Zevnitř vily ke mně doléhal hluk velké párty, které přítel Mike tak často pořádal. Mé hloubání náhle přerušil sám hostitel, který náhle vpadl na terasu ve společnosti krásné dívky.
„Á, tady je náš lišák,“ zahalasil rozjařile, když mne spatřil „kamaráde musím Ti představit tu nejkrásnější dívku této planety. To je Eve.“
„Ale Mikeu..“ plácla ho lehce hnědovláska.
Mike jí prudce políbil na tvář a rozesmál se.
„Za svou úžasnost se stydět nemusíš. Navíc Jessie je můj nejlepší přítel.“
„Těší mne pane Foxi, že Vás poznávám.“ usmála se na mne Eve a podala mi ruku.
Uchopil jsem její ruku a jemně jí políbil.
„I mne moc těší. Vidím, že jste Mikea úplně okouzlila a vůbec se tomu nedivím.“
Dívku to trochu uvedlo do rozpaků, ale Mike jí v nich dlouho nenechal.
„I Ty lišáku, Ty jsi vždycky věděl, co a jak.“ smál se na celé kolo a plácl mě zádech až mi mé Martini vyšplíchlo.
„Mike mi o Vás tolik vyprávěl.“
„Ano? Copak Vám napovídala ta naše novinářská klepna?“ zasmál jsem se. Mike jen za Eve gestikuloval, že on nic.
„Prý moc poklidným životem nežijete.“
„No jak se to vezme.“
„A Vaše přítelkyně? Nebojí se o Vás?“

Zaskočila mě. Nechtěl jsem Eve  nic vysvětlovat. I když to bylo už skoro půl roku, co mě Christine opustila a život se mi zase vrátil do normálu, přesto jsem jí dodnes nepochopil. Že prý moc přitahuji dobrodružství a navíc, že její cesta vede jinudy než ta má. Rozhodl jsem se, že je čas na chvíli vypnout, uvolnit se z práce a mým plánem bylo odletět do Kalifornie a odpočinout si od všeho. A právě proto mi Mike přichystal slavnostní párty. Vždycky si nějaký důvod našel a já se tomu určitě nebránil. Pak jsme se měli na dva měsíce rozloučit.

“ Eve, mohla bys nás nechat na chvíli o samotě?“ otočil se Mike ke své přítelkyni.
„Ale zajisté, ale přijď brzo. Ráda jsem vás poznala pane Foxi.“
Když se za Eve zavřely dveře, otočil se Mike ke mně.
„Moc se omlouvám, za to faux pas, vůbec jsem netušil, že se tě na to zeptá. Jsi ok?“
„V pohodě Mikeu, už je to pryč, jen to nechci s někým rozebírat. Považuji to za uzavřenou kapitolu ve svém životě.“
„Jasně brácho, víš že se na mě můžeš spolehnout?“
„S tím počítám Mikeu.“
„No a co jí říkáš?“
„Myslíš Eve?Je fajn, vypadá to, že si dobře rozumíte. Tohle ti vyjde, to ti garantuju.“
„A víš, že vlastně sbalila ona mě?“
„Neříkej a co tvé ego? Unesl jsi to?“
„No… musel jsem, takový zázrak denně nepotkám.“
Oba jsme se zasmáli a přiťukli si.
„Tak na tebe a Eve.“
„A na tebe chlape, neboj ona se nějaká objeví, co bude chtít svého lišáčka do pelíšku.“
„Ty si nedáš pokoj. asi tě budu muset něčím praštit.“
„Jen si Tě dobírám, humor musí být. Nerozmyslíš si to ještě s tím odletem?“
„Ne, opravdu musím. Potřebuji změnu.“
„Ale Christine nestojí za to, co teď děláš.“
„Já vím, ale přesto musím. Vždyť dojeď za mnou, obrazíme aspoň pár bárů a zamotáme plno ženskejm hlavu. Teda jestli tě Eve pustí.“ zasmál jsem se.

„Tak to Tě beru za slovo. Ale dřív jak za měsíc to nevyjde. A Eve, to víš že mě pustí, ještě aby ne.“
Někdo zaklepal na sklo.
„Je po tobě sháňka.“ usmál jsem se, když jsem spatřil Eve, jak nedočkavě vyhlíží mého přítele.
„No jo brácho, povinnost volá.“
„Jasně. Prostě pošli telegram, že jedeš a bude vyřízeno. A teď už jdi.“
„Měj se fajn, Jessie.“ podal mi ruku Mike.
Pevně jsem mu ji stiskl. Ještě mě poklepal přátelsky na rameno a odešel za svým, pro něj bezesporu příjemným doprovodem. Když Mike odešel, rozhodl jsem se jít domů. Letadlo mi startovalo v osm ráno a tak jsem se chtěl ještě trochu vyspat. Otočil jsem se od zábradlí a málem jsem se srazil s nádhernou dívkou, která zrovna vyšla na terasu. Dlouhé vlasy měla sčesané ke straně a jejich proud splýval v pravidelných spirálách. Černo červené jiskřivé šaty končily přesně v půli stehen a zdůrazňovaly veškeré křivky její krásné postavy. Její oči se na mě zvídavě podívaly a v tu chvíli jsem věděl, že nadchází další kapitola mého života. To vše proběhlo během snad půl vteřiny, co jsem jen taktak zabránil, abych ji polil Martini. Do nosu mě udeřila vůně snad toho nejpříjemnějšího parfému, co jsem znal. Vůně, to byla moje vášeň. Dokázal jsem si ji pamatovat spíš než jména.
„Moc se omlouvám slečno.“
„Nic se nestalo, pane…“
„Fox. Jessie Fox. Promiňte mi, že jsem se nepředstavil.“
Dívka si mě prohlédla od hlavy až k patě. Její zvídavý pohled mnou projel a rychle ohodnotil. Zajímalo mě, kolik bodů jsem v prvním kole získal.
„Fox. Ten Fox co se zabývá těmi nejzáhadnějšími případy? Ten, o kterém Mike uvnitř stále vykládá?“
„Přehání, slečno….“
„Klaudie Wolfová. Pro přátele ale jen Klaudie.“ podala mi ruku.
Rozesmál jsem se. Udiveně se na mě podívala.
„Řekla jsem snad něco špatně? Nebo mám rozmazanou řasenku?“ začala hledat zrcátko.
„Ne vůbec, jsi naprosto dokonalá“ smál jsem se upřímně.
„Tak vysvětlíš mi, čím jsem tě tak neskutečně pobavila?“
„Ale jo rád. Jen mě pobavilo jaká je to náhoda, když se lišák potká s vlčicí.“ To už jsem se zalykal smíchem a poslední kapky Martini zbaběle utekly z mé skleničky.

Klaudii to došlo. Začala se smát se mnou. Tak zvonivý smích jsem dlouho neslyšel.
„Tak tomu říkám divočina.“
Když jsme se přestali smát, skočil jsem na bar pro další skleničku Martini a Finskou vodku pro Klaudii. Po krátkém přípitku jsme se pustili do rozhovoru. Najednou se mi odejít nechtělo.
„A co vlastně děláš Klaudie?“
„Pracuji na Univerzitě v oddělení středověké mytologie. Provádím výzkum záhadných jevů co se u nás objevily v minulosti. A zároveň dělám přednášky.“
„Takže taková záhadoložka.“
„Něco takového.“
„Tak to máme i něco společného.“
„Moje bádání je spíš teoretické a pracuji spíš v knihovně. Co jsem pochopila, řešíš naopak většinu svých dobrodružství spíš prakticky.“
„No trochu to přitahuji.“
Bylo mi s Klaudií příjemně. Šla z ní úžasná energie a najednou jsem měl pocit, že jí znám odjakživa. Na chvíli jsem chtěl změnit své plány, ale  než jsem stačil něco udělat, osud opět rozhodil své, pro nás smrtelníky neprůhledné, karty.
„Nu, Jessie, bylo mi s Tebou moc krásně, ale bohužel musím odejít.“ postavila po hodině milého povídaní Klaudie svůj drink.
„Už musíš odejít?“
„Ano, zítra odlétám do Kalifornie na konferenci o záhadných jevech.“
Tak tohle opravdu nemohla být náhoda.
„Tak to se možná nevidíme nasposledy.“ usmál jsem se sám záhadně.
„No já doufám, že se po návratu uvidíme.“ políbila mě na tvář.
„Dovolíš, abych Tě odvezl? Už je docela pozdě, pokud ráno odlétáš.“
“ Děkuji, tak to neodmítnu. Jsme hrozně unavená, vůbec nevím jak zítra vstanu, když mám být v sedm na letišti.“
V duchu jsem se usmál. Stejná linka. Pomalu jsme se propletli tančícími páry až ke vchodovým dveřím. Ještě jsem se otočil a zachytil  šibalský pohled Mikea. Jen jsem se pousmál a zavřel za sebou dveře.
„Tak kam to bude?“ zeptal jsem se, když jsme nasedli do mého karmínově červeného Porsche. Byl to jediný luxus, který jsem si dopřál.
„Láskovka 12, Praha 13.“
“ To nezní špatně.“zamumlal jsem si pro sebe.
„Co jsi říkal?“
„Že tam hned budeme.“ usmál jsem se a otočil klíčkem.

II.

„Na letiště prosím“ nasoukal jsem se do taxíku.
„Jasně šéfe, kufr dáme hezky do kufru, to je dobré že? Kufr do kufru, jako matrjožka.“ zasmál se bujaře taxikář, lehce korpulentní a hrozně ukecaný chlap. Smějte se ale rádobyvtipům v půl sedmé ráno, když spát jste šli ve čtyři.
„To je dost hustej vtip.“ zasmál jsem se nuceně.
Taxikář si ale mého sarkastického tónu nevšiml. Naskočil za volant a nastartoval. Taxametr samozřejmě spustit nezapomněl.
„Tak služebně nebo soukromá cesta?“ obrátil se na mě. Za černými brýlemi jsem skrýval kamennou tvář. Proboha ať mě jen odveze.
„Soukromě.“
„No jasně šéfe, potřebujete vypadnout z tohohle kolotoče, co? To znám, já bych nejradši taky se vším flákl…. kam čučíš nádhero….. ženský za volantem bych zakázal, no maximálně pod volantem bych je nechal… hahaha to je dobrý ne? Dneska je vážně dobrej den. Vy jste ale veselá kopa.“
Nevnímal jsem ho. V duchu jsem myslel na Klaudii. Ač to byly sotva tři hodiny co jsem ji vysazoval před jejím domem, zdálo se mě to jako sen. Třeba se mi jen zdála. Ale byl to hezký sen, škoda že ….
„Tak jsme zde šéfe, terminál číslo 1.“ zastavil taxikář jemně u chodníku.
Oběhl auto a otevřel mi. Vzápětí otevřel kufr a vytáhl mi mé zavazadlo.
„Přejí šťastnou cestu, jste fajn chlap, to jsem se s vámi zasmál.“
„Drobné si nechte.“ podal jsem mu bankovku. „a díky.“
„K službám, díky moc a pokud budete mít čas ohodnoťte mě na našich stránkách ZZZ meteleskum.  Vezl vás řidič René. “
„To určitě udělám,“ usmál jsem se nuceně.

Letištní hala šuměla tím správným cestovatelským ruchem. Postavil jsem se do dlouhé odbavovací řady. Naštěstí to šlo rychle a tak jsem byl odbaven ani ne do deseti minut. Prošel jsem kontrolou a posadil se do křesla . Do odletu zbývalo 45 minut.
„Máte tu volno?“ ozval se známý hlas. Zvedl jsem oči a sundal si brýle.
„Ale jistě pro Tebe vždy.“
„Jessie“ vykřikla radostně Klaudie, když mě poznala. Že bych přece jen nějaké body získal? „Co ty tady? Proč jsi mi včera, teda dneska, no prostě proč jsi mi neřekl, že letíš stejnou linkou?“
„Takový jsem já, plný překvapení.“ pokrčil jsem rameny.
„Tak to nám cesta skvěle uteče.“ posadila se vedle mě Klaudie. „já jsem úplně vyřízená, ještě jednou děkuji za včerejší odvoz.“
„Není vůbec za co. Miluji pomáhat dámám v nesnázích.“
„Do kterých si je sám dostal. Nebýt tebe jsem doma o dobré dvě hodiny dříve.“
„Já vím, bylo vidět, jak se strašně nudíš a vlastně jsi byla celou dobu na odchodu, že?“
“ To bylo tak poznat?“
„Ne jen jsem si tipnul a pravda se ukázala.“
„Ale ne na chvíli jsem byla ráda, že jsem Tě potkala.“
„Jenom na chvíli?“
„Ale jen na úplně malou chvíli.“
Slovní přestřelka nám vydržela až do nástupu do letadla. Bylo vidět, že Klaudii těší, že letím též. A pokud mohu mluvit za sebe, mně to proti srsti určitě nebylo. Letuška nás usadila na místech. Seděli jsme vedle sebe akorát přes uličku. Náhoda?
„Prosím připoutat, za chvíli startujeme.“ pronesla s úsměvem letuška. Nad námi se rozsvítil symbol pásu. Poté jsme si vyslechli tradiční rady, kde co je a jak se máme zachovat, kdyby náhodou.
„Tohle mě nikdy neomrzí“ zašeptal jsem Klaudii.
Ta se jen uchichtla.
„Zdraví vás kapitán, děkujeme, že jste si vybrali naši společnost, věříme, že se během cesty budete cítit dobře, v případě jakéhokoliv požadavku, neváhejte se obrátit na náš personál, který se vám bude snažit cestu co nejvíce zpříjemnit.. Příjemný let.“
Letadlo se pomalu rozjelo po ranveji. Pohodlně jsem se opřel do sedadla a za pár minut jsme už byli ve vzduchu.
„Něco k pití?“ naklonila se ke mně letuška.
 „Jednou Martini Dry a jednou finskou vodku?“.“ otočil jsem se na Klaudii. Ta jen přikývla. Bylo vidět, že jí těší, že si pamatuji její pití.
Přiťukli jsme si a začali se příjemně bavit. Ale po dvou hodinách hovor pomalu ustával  oběma se nám začaly klížit oči až nás hukot motorů dokonale uspal. Deficit předchozí noci si vybral svou daň. Z poklidného dřímotu mne vyrval hlasitý výkřik.
Toto je přepadení.“ řval snědý chlap s browningem v ruce.“jestli se někdo pohne, ustřelím mu hlavu. Za ním stáli ještě dva a kryli mu záda.
„Únos!“ zaječela hystericky mladá žena vepředu a prudce vyskočila. Jeden z teroristů ji hrubě srazil zpět do křesla.
„Lehni děvko, nikdo není zvědavý na tvůj čubčí řev.“ zachraptěl muž v kožené vestě. Přes bradu se mu táhla široká jizva.
Dívka jen vzlykala a choulila se do křesla.
„Nikdo se nehne z místa a nikomu se nic nestane.“ pronesl nekompromisně vůdce bandy a mával browningem „tímto vám též oznamuji, že se kurz mění a cíl naší cesty je úplně někde jinde než jste plánovali. Pokud vláda splní naše podmínky, možná se dostanete všichni živí tam, kam chcete. Ale do té domluvy máte problém.“
Mé mozkové závity pracovaly na plný výkon. Klaudie se mě vyděšeně držela a já myslel na svou keramickou pistoli zasunutou v botě. Malá, lehká, výkonná zbraň na cestování. V podstatě detektorem nezjistitelná. Dárek od jednoho mého přítele, kterého jsem kdysi vytáhl z jedné bryndy. Náhle se z pilotní kabiny ozval výstřel. Cestující se zděšeně rozhlučeli.
„Šéfe, komplikace.“ ozval se hlas z kabiny.“asi jen malá, ale přeci jen…“
Takže jsou čtyři.“ pomyslel jsem si.
„Co se stalo tupče?“ zařval šéf.“dostal jsi jediný naprosto jednoduchý úkol. Obsadit kabinu a donutit posádku k poslušnosti.“
„No právě šéfe, druhý pilot odmítl spolupracovat, tak jsem jej byl nucen, ač těžce nerad, vždyť mě znáte, ho zastřelit.“
„Ale předpokládám, že to není vše, že? Nezatěžuješ mě jen tím, že jsi zastřelil nějakýho hajzla co si chtěl hrát na hrdinu?“
„Výstřelem byla poškozena řídící deska. Tak trošku praskla a odneslo to pár budíků.“
„Ty debile! Chceš nás zabít?“
Jedna letuška se pokusila náhle o chabý výpad, ale byla hrubě sražena na zem. V tu chvíli udělalo letadlo prudký výmyk. Zřejmě vzdušný vír, který na chvíli zachytil nikým neřízený stroj. Teroristům to podtrhlo nohy a já se chopil šance. Proskočil jsem prostorem mezi sedadly a srazil vstávajícího šéfa bandy zpět k zemi. Začal nerovný zápas. Bohužel ani oba zbývající bandité nezaháleli a vrhli se na mne. Jeden z nich se napřáhl a pažbou pistole mne udeřil do týla. Zapotácel jsem se a upadl na podlahu. Před očima se mi točila barevná kola. Jako ve snách jsem viděl, jak druhý z banditů na mne míří pistolí. Než však stačil zmáčknout spoušť, někdo ho vzadu uchopil a smykem ho poslal k zemi. Jen němě jsem vzhlédl.
„Klaudie?“
„Lekce sebeobrany, mám pokročilý level. “
Podala mi ruku a švihem mě pomohla stát.Ale nebyl čas na rozhovor o obraně. Nutno bylo ji uvést do praxe. Oba jsme se postavili k sobě zády. Úzká chodbička mezi sedadly neposkytovala dostatečný prostor pro boj. Konečně se mi podařilo srazit jednoho teroristu k zemi. Šestý smysl mě donutil otočit se. Koutkem oka jsem zahlédl, jak z kabiny vybíhá čtvrtý, pro nás zatím neznámý únosce a napřahuje se obrovským revolverem. Zbraň upravená na střely dum dum. Dokázal jsem si představit co zbylo z hrdinného druhého pilota, ale také z řídící desky. Mezi ním a mnou stála Klaudie a lámala jednomu teroristovi zápěstí. Ten řval jak protržený.
„Klaudie pozor, za tebou.“ zařval jsem. Prudkým skokem jsem jí srazil na zem. Cítil jsem jak se mi projektil otřel o záda. Neváhal jsem a prudkým výskokem jsem srazil střelce k zemi. Bohužel stihl vystřelit ještě jednou. Jako ve zpomaleném filmu jsem viděl, jak mě střela míjí a naráží do bočního okénka, které se s prudkým svistotem vysypalo. V kabině nastal podklad. Všichni začali křičet a letadlo se stalo neovladatelným. Střelce to vycuclo ven. Všude byla náhle krev z jeho vyždímaného těla.
„Foxííí“ uslyšel jsem výkřik.
„Klaudie.“
Její ruka se mě chytila v poslední chvíli. Pevně jsem jí držel, aby nedopadla stejně jako únosce. Její oči byly plné paniky, ale nekřičela. Řítili jsme se k zemi. Zachránit se nebylo možné. Když se odlomil zadní trup, věděl jsem, že je konec. Pevně jsem stiskl Klaudii a prudce jí políbil. Polibek mi vrátila. Pak přišel náraz. A ticho.

III.

Slyšel jsem šumění. Příboj. Pomalu jsem se probíral. Ucítil jsem, jak se mnou někdo jemně třese a volá mé jméno. Otevřel jsem oči. Pomalu jsem zaostřoval. Nade mnou se někdo skláněl. Někdo známý.
„Jessie, Jessíčku“ slyšel jsem zdálky „probuď se.“
Konečně jsem zaostřil.
„Klaudie?“ zasípal jsem.
„Ano, ano, to jsem já, Jessie, žiješ.“
„Tak o tom by se dala vést diskuse,“ pomalu jsem se posadil. „ale začínám vnímat.“
Klaudie se mi vrhla kolem krku. Nečekal jsem a spadl zpátky do písku.
„Já mám tak strašnou radost.“
„A co ostatní?“ zeptal jsem se, když mě konečně pustila.
Oči se jí zalily slzami.
„Všichni jsou mrtví, nenašla jsem jediného živého.“
Rozhlédl jsem se. Po celé pláži byly rozesety kousky letadla a mezi nimi ležely postavy v různých pozicích. Všude bylo ticho, jen moře šumělo a v dálce bylo slyšet volání terejů. Několik set metrů od břehu čněla jak mohyla smrti zadní část letadla. Takže většina cestujících, pokud se nezabila pádem, skončila jako krmení pro ryby. Však také ostré, trojúhelníkové ploutve nikoho nenechaly na pochybách, že by mohl někdo uniknout.
„Myslíš že jsme na ostrově?“ zeptal se mě Klaudie, sice ještě se slzami v očích ale hlas již měla pevný. Statečná holka.
„Nevím, těžko říci. Jak dlouho jsem byl mimo?“
„Pamatuji si náraz do vody a pak jsem se probrala na pobřeží pod rozbitou sedačkou. Když se mi podařilo vyprostit se, uviděla jsem tu zkázu. Pomalu jsem procházela pláží a jako ve snách jsem viděla samé mrtvé lidi a kousky letadla. Pak jsem zahlédla tebe. Ležel jsi napůl ve vodě a napůl v písku. Povytáhla jsem tě na břeh a pak se tě snažila oživovat. A naštěstí se to povedlo.“
Tak Klaudie mě zachránila. A zůstali jsme zde sami dva. Sami dva ze stopadesáti lidí. Hrozná statistika, na druhou stranu jsem byl rád, že jsem nepřežil já a nějaký terorista. Mezitím slunce klesalo a brzy bylo těsně nad klidnou hladinou moře. Nebo oceánu?
„Klaudie, musíme nanosit dřevo ať máme na celou noc. Nevíme co zde žije a přece když už jsme to přežili, tak se nenecháme něčím sežrat.“
Jenom kývla a oba jsme se rozběhli  pro dřevo. Než slunce zapadlo, měli jsme dostatečnou zásobu na celou noc.
„No a jak ten oheň rozděláme?“ pokrčila rameny Klaudie. „křesat kamínky teda neumím.“
„To nebude třeba.“ usmál jsem se a vytáhl z vnitřní tajné kapsy malý vodotěsný pytlíček a z něj mi na dlaň vyklouzl malý zippo zapalovač.
Klaudie se jen na mě obdivně podívala. Neřekla nic, jen začala rychle lámat větvičky.

Seděli jsme u ohně a každý přemýšlel. Kalifornie se rozplynula, prázdniny začaly na ostrově. Doufám že si nevezmu příklad z Julese Vernea a nezůstaneme tu dva roky. Zvláštní a jsem za to osudu vděčný, že mi svěřil do rukou Klaudii. Tiše jsem sledoval její tvář v mihotavém světle ohně, jak zamyšleně hledí do ohně. Oči jí svítily a byla krásná. Podívala se na mě.
„Copak je?“
„Nic, jen jsem se díval jak přemýšlíš.“
„Přemýšlím o náhodách osudu a že nechci si udělat dva roky prázdnin.“
Zasmál jsem se.
„Proč ten smích?“
„I mě napadl Verne. A zároveň i to, že jsme se teprve včera seznámili a dnes už jsme společně na dovolené uprostřed atlantiku.“
Přisedla si ke mně  a položila mi hlavu do klína.
„Je to zvláštní. Ale navzdory všemu se s Tebou cítím bezpečně, Foxíku.“
„A mně je s tebou dobře Wolfice.“
Zvedla hlavu, podívala se mi do očí a usmála se.
„Dvě šelmy na ostrově.“
Neodolal jsem její blízkosti a jemně jí políbil. Nebránila se. Zvídavě se na mě podívala a objala mě. Její ústa se dotkla mých a jiskra ve mně zapálila oheň. Pomalu jsme klesli v objetí do písku. Cítil jsem její prudký a horký dech a její tělo přitisknuté ke mně se lehce třáslo. Vraceli jsme si vášnivé polibky a oba jsme cítili, že jsme tu jeden pro druhého. Milovali jsme se pod hvězdami za šumění příboje a neexistoval čas, neexistovalo nic jiného než ten druhý. Intenzita okamžíku zářila jasným světlem, které svítilo v nás a pro nás. Nakonec jsme si zůstali prudce oddychujíc ležet v náručí. Hladil jsem jí po jemných vlasech  a cítil její dech na hrudi.
„Jessie?“
„Ano Klaudie?“
„Miluji tě. I přes tak krátkou dobu co se známe, tě moc miluji. Nikdy jsem necítila nic tak intenzivního jako s tebou. Už na té terase jsem věděla, že my dva jsme se potkat měli.“
Mlčky jsem jí políbil. Takže body na terase jsem získal. Dobré vědět.
„Klaudie, mám stejné pocity. Osud ví co dělá.“
Uslyšel jsem tiché a pravidelné oddechování. Usnula stulená u mě. Oceán monotónně hučel a najednou jsem cítil, že se mi klíží oči. Za moment jsem usnul.

IV.

Zdál se mi sen. Ležím na malém ostrůvku, na kterém je jedna palma. Na tu palmu náhle přiletěl zvláštní pták, který začal zpívat. No zpívat, spíš jen pozpěvovat. Ale v jedné tónině a pořád dokola. Náhle sen zmizel, probudil jsem se. Ale ten zpěv zůstal. Posadil jsem se. Klaudie spala schoulená do klubíčka a oddechovala. Pozpěvování vycházelo z pralesa, který začínal, tak dvě-stě metrů od nás. Pomalu jsem se zvedl a vydal se směrem, odkud zpěv přicházel. Neušel jsem ani deset kroků, když jsem za sebou uslyšel šelest. Prudce jsem se otočil a za mnou stála rozespalá Klaudie.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zašeptala“ se probudím a ty nikde a najednou vidím, jak se plížíš k lesu jako agent FBI.“
„Klaudie slyšíš to?“
„Myslíš ten zpěv? Jo. Co to je?“
„No to právě hodlám zjistit.“
„Co když jsou to lidožrouti?“
„Tak to zjistím raději hned, než se probudit s ananasem v ústech.“
„Jdu s tebou, sama tady nezůstanu.“
Klaudie se mě chytla za ruku a oba se vnořili do pralesa. Uvnitř to žilo. Kromě zpěvu, to šumělo, výskalo, bručelo, syčelo, krákoralo i vřeštělo. Jednu chvíli jsem se chytil do obrovské pavučiny, která byla jak z provázků a lepila. A ještě na mě spadl patnácticentimetrový pavouk. Smetl jsem jej a odskočil snad dva metry, kde jsem s sebou švihl na zem.
„Co vyvádíš?“ sledovala mě udiveně Klaudie.
„Mám arachnofobii, no.“ pomalu jsem vstával „není nic hnusnějšího než tihle osminožci. Jak se mě dotkne něco co má víc než čtyři nohy, nedělá mi to moc dobře na pleť.“
„Aháá, Foxík se bojí pavouků.“
Přešel jsem to mlčením. Pokračovali jsme dál. Náhle les končil na kraji srázu. Prudce jsem lehl na zem.
„Zase pavouk?“ zeptala se mě Klaudie.
„Klaudie lehni, ať nás nevidí ti dole“ zasyčel jsem.
Okamžitě poslechla. Na dolní planině stálo do kruhu asi dvacet domečků z bambusu. Uprostřed kruhu plápolal oheň, který osvětloval křepčící postavičky. Skutečně postavičky, protože mohly mít tak metr třicet. Na konci pleti bylo skalisko, ve kterém se černalo ústí nějaké jeskyně. Když oheň zaplál na chvíli jasněji uviděli jsme malý trůn, na kterém seděl muž bílé pleti s krátkými blonďatými vlasy a ostře řezanými rysy. Měl na sobě volnou a jednoduchou halenu a splývavé kalhoty.
„Vypadá jak Vinnetou, teda až na toho ježka.“ zašeptala Klaudie.
Koutky mi zacukaly, ale smích mě velice rychle přešel. Bez jakéhokoliv varování se pod námi utrhl břeh a spolu se spoustou zeminy jsme se kutáleli ze svahu dolů. Dopadli jsme přesně na kraj kruhu tvořený chatrčemi. Obyvatelé vesnice se rozutekli na všechny strany, jen bílý muž nás ze zájmem pozoroval. Pomalu vstal ze svého trůnu a šel k nám. Pomohl jsem vstát Klaudii.
„Tos mi mohl říci, že jsi nám připravil takovouhle atrakci.“ vrčela Klaudie a snažila se oprášit.“podívej se jak vypadám. No jak vypadám?“
„Jako když se s tebou utrhl břeh a žuchla si dolů.“ odsekl jsem.
„No já si to myslela. Aspoň jsi upřímný.“
Bílý muž k nám pomalu došel. Nebyl moc vysoký, asi metr osmdesát, ale měl silnou šlachovitou postavu, žádné tintítko.
„Vítejte“ podal mi s úsměvem ruku.
„Promiňte, že jsme sem tak vpadli“ usmívala se nejistě Klaudie.
Teda kde se v ní ten humor bere?
Mlčky jsem muži podal ruku.
„Jmenuji se Joshua“ usmíval se muž.
„Jessie, tohle je má… přítelkyně Klaudie, zřítili jsme se letadlem na pobřeží a v noci jsem zaslechli zpěv Vašich…“ trochu jsem se zarazil, protože jsem nevěděl, jaká pozice muži náleží.
„Vašich soukmenovců.“ pomohla mi Klaudie. „nemohli jsme odolat. Omlouváme se, že jsme nepřišli oficiálně, ale nevěděli jsme, zda nejste lidojedi… nejste lidojedi, že ne?“
Joshua se rozesmál.
„Ne, nebojte se, lidmi se neživíme. Pojďte do mého obydlí, přeci tu nebudeme stát.“
Joshua vykřikl nějaké povely a během okamžiku se kolem seběhlo asi padesát malých černoušků a zvědavě si nás prohlíželo. Joshua pronesl něco jejich dialektem a mužíci zajásali a vedli nás k největší chýši, která vévodila kruhu ostatních domečků.
„Připadám si jako ve skautském táboře.“ zašeptal jsem Klaudii.
„Doufám, že nebudeme muset plnit bobříky.“ vyprskla Klaudie.
„No zvláště bobřík mlčení, s tím bys měla opravdu problém.“
„Hele…“
Byli jsme usazeni na krásném červeném tkaném koberci a černoušci nám snesli na velkých mísách ovoce a džbán ananasové šťávy.
„Lepší než v supermarketu.“ napila se hluboce Klaudie.
Joshua se k nám posadil.
„Předpokládám, že vás zajímá, kde jste se ocitli, že ano?“
Oba jsme s Klaudií přikývli, protože jsme měli plnou pusu mandarinky.
„Toto je národ Katalanťanů. Je to mírný a poklidný národ. Jejich předci prý pocházejí z bájné Atlantidy, která je opředená takovým množstvím legend, že v současném světě, což mi dáte určitě za pravdu, už pomalu nikdo nevěří, že skutečně existovala. Ale je to jako s tímto ostrovem. Ten vlastně také nikdo neobjevil a nikdo neví, že existuje. Teď se mě asi zeptáte, jak jsem se tu ocitl já. Jsem bývalý námořník , který ztroskotal ve velké námořní bitvě před mnoha lety. Moře mě tehdy vyvrhlo na pláž, asi jako vás dva. Katalanťané mě našli a uzdravili. Vůbec k bílým lidem mají velmi kladný vztah. Věří, že jsme obyvatelé jejich Atlantidy, něco jako bohové.“
„Bohové..“ povzdychla si Klaudie. „jako něco na tom bude, připadám se v tuto chvíli božsky.“
Joshua se zasmál.
„Ano bohové, proto jste svým vpádem způsobili takový rozruch. Bílí bohové vpadnuvší seshora, navíc muž a žena. To pro ně byl velký šok, navíc, když dosud znali jen mě. Vysvětlil jsem jim, že přicházíte v míru a jste velice přátelští a máte je rádi, proto jste přišli se na ně podívat. Jak jste už pochopili, jsou z vás nadšení.“
„Promiň Joshuo, ale říkal jsi že tenhle ostrov nikdo nezná?“
„Ne. Navíc leží v oblasti, kde lodě plují jen čistě náhodou či zabloudí.“
„Takže dostat se z ostrova?“
„Šance mizivá.“
„Tak to asi už žádná přednáška nebude.“ pronesla chmurně Klaudie.
Slova Joshuova mě příliš nepotěšila. Navíc jsem měl  zvláštní pocit, že vše není tak růžové, jak se zdá. Pohledy, které nenápadně vrhal ke Klaudii mě nabádaly k ostražitosti.
„Ale jedna šance tu je, i když samozřejmě má háček.“
„Ten je vždycky.“ řekl jsem.
„Víte i já mám osobní zájem dostat vás z ostrova.“
„Rozumím.“ usmál jsem se.“ konkurenční bohové, že?“
„Asi tak nějak..“ zrozpačitěl  náš hostitel.
„Tomu se dá celkem rozumět. Tak jaká je ta mizivá šance?“
„Pojďte za mnou.“
Zvedli jsme se a kráčeli za Joshuou. Katalanťané kolem nás pobíhali, ale v uctivé vzdálenosti. Klaudie jednoho černouška pohladila, který z toho radostí omdlel.
„Dotek bohyně, o tom bych mohl povídat.“ zašeptal jsem tiše.
Klaudie mi jen mlčky stiskla ruku.
Joshua nás zavedl do velké jeskyně. Prošli úzkou chodbičkou, která vyústila do velkého kamenného sálu. V čele této obrovské prostory stálo podivné kamenné zrcadlo, které však mělo tu vlastnost, že neodráželo žádný odraz. Vyleštěná šedivá plocha. Na stěnách kolem hořely louče. Nad monstrózním zrcadlem byl umístěn otvor ve velikosti basebalového míčku.
„Toto je poslední pozůstatek atlantské civilizace – časoprostorová brána. Jenže k ní nemáme klíč.“
„A ten je kde?“ optal jsem se.
„To je právě ten háček,“ pokrčil rameny Joshua „ za tímto sálem je ještě jedna prostora, o dost větší a je zatopena vodou.“
„Podzemní jezero?“ pronesla se zájmem Klaudie.
„Ano. Kdysi dávno se tam jednomu Katalanťanovi klíč zakutálel a zmizel někde pod vodou.“
„Jak z pohádky o Zlatovlásce.“ zamumlal jsem si pro sebe.
„Bohužel se Katalanťané bojí vody, mají před ní veliký respekt.“
„To je celkem nepříjemná fobie,“ řekla Klaudie „co dělají, když prší?“
„Abys rozumněla, oni se bojí této podzemní vody.“
„K tomu musejí mít nějaký důvod, ne?“
„Myslím, že mají a mám ho i já.“ pronesl vážně Joshua „v hlubinách jezera žije obrovský hlavonožec, nestvůra s chapadly, která vše živé co se přiblíží k vodě stáhne do hlubin a zřejmě pozře. Jednou jsem ji viděl. Něco tak obrovského a tak strašného jsem nikdy neviděl.“
„Kraken“ vydechla Klaudie.
„Ale prosím tě, snad bys nevěřila bájím.“ pousmál jsem se. Ale v duchu jsem si říkal, že jeden nikdy neví. „takže ten plán je vlastně jednoduchý, ale složitě proveditelný, chápu-li to dobře. Vylovit klíč z hlubin a nenechat se sežrat.“
„Snad o tom neuvažuješ?“ obrátila se na mě Klaudie.
Pokrčil jsem rameny.
„Jedinou výhodou je, že klíč ve tmě silně září, takže by se dal najít.“ řekl Joshua „bohužel nikdo neví, jak je jezero hluboké a kam klíč zapadl. Může být hned u břehu, mohl ho ale stáhnout nějaký proud někam dál, může být kdekoliv.“
Každým slovem co Joshua pronesl mi ubýval optimismus. Hledat jehlu v kupce sena. Napadlo mě přirovnání. Ale podle všeho to byla jediná cesta z ostrova.
„Ale musíte být určitě unavení, nechme to na ráno “ usmál se Joshua.
„Pokud tedy mluvím za sebe, tak jsem úplně vyřízená.“ zívla Klaudie. „a Foxík, i když to nepřizná určitě taky.“
„Nuže pojďme, zítra si o tom promluvíme.“
Vyšli jsme z jeskyně, což přineslo velkou úlevu všem Katalanťanům, kteří si zřejmě mysleli, že jsme zmizeli. Joshua něco zavelel a už nás s Klaudií vedli do jedné prázdné chýše, zřejmě pro hosty hosty, kdyby se tu náhodou objevili. Chýše byla uvnitř velice útulná. Dvě  nízké postele, každá  s matrací vycpanou zřejmě sušenou trávou byly velice pohodlné a voňavé. Klaudie si na jednu lehla a já zhasnul obě louče co osvětlovaly prostor. Jedva jsem ulehl, ozval se šelest a někdo se ke mě přivinul.
„Nechci spát sama, tak se s tím smiř.“ oznámila mi krátce Klaudie.
Smířil jsem se s tím.

V.

Probudila mě sladká vůně tropického ovoce. Otevřel jsem oči. Chýše, jak jsem doufal, nezmizela, Klaudie nalévající čaj do malých, z kokousu vyřezaných šálků naštěstí také ne. Za oknem jsem zahlédl malého zvědavého Katalanťana jak nalhíží dovnitř.
„No jo, bohové rádi spí,“ zamumlal jsem a protáhl se.
Katalanťan s pískotem zmizel.
„Tak ono se nám to probudilo,“ zasmála se Klaudie, když mě viděla sedícího na posteli.“dáš si můj výborný tropický čaj?“
„Výborná brazilská káva by asi nebyla, co?“
„Ne, ale ale výborný katalanťanský čaj ano.“
“ Sem s ním.“
S šálkem v ruce jsem vyšel před chýši. Vesnička se topila v záři slunce a byla kouzelná. Joshua seděl u své chýše a něco vyřezával.
„Dobrý,“ pokynul jsem šálkem.
„Také přeji dobré ráno.“ usmál se Joshua a protáhl se.
Pomalu jsem došel k němu.
„Co vyrábíte?“
Joshua mlčky ukázal krásnou harpunu . Hrot byl z velmi ostře nabroušené kosti a upevněn byl velmi pružnou liánou na metr a pů dlouhou tyč.
„Něco by se nám mohlo hodit do jeskyně,“ zašeptal. „teda pokud jste si to nerozmysleli.“
Jeho oči sledovaly přicházející Klaudii.
„Copak to tady řešíte?“ zeptala se Klaudie zvědavě, když k nám došla.
„Tak trochu budoucnost.“ usmál jsem se nevesele.
„Ty do toho chceš vážně jít? Co když tam zůstaneš?“
„Buď tu zůstaneme navěky, což by si asi Joshua moc nepřál nebo nás z toho zkusím dostat.“ pokrčil jsem rameny.
Klaudie mě objala.
„Nechci tě ztratit, když jsem tě zrovna našla.“
„Neboj dostal jsem se z horších šlamastyk.“
„Ale jedna z nich může být poslední.“
„Může, ale tahle to nebude.“ pronesl jsem rozhodně a obrátil se na Joshuu.“Kdy vyrazíme popíchnout Krakena?“
„Naši akci bych doporučil až večer, kdy vesnice usne. Ono totiž na jendu stranu se Katalanťané té obludy bojí, ale na druhou stranu je pro ně tak trochu posvátná. .“
Tohle jsem celkem po stránce psychologické chápal.
„Takže si užijeme příjemný den na ostrově. V podstatě dovolená.“ zasmál jsem.
Ale uvnitř mi moc do smíchu nebylo. Sice jsem Klaudii uklidňoval, jaká je to brnkačka hrát si na Persea, přesto jsem neměl v rukách Medusinu hlavu, ale jen pochybnou harpunu. Ale nechtěl jsem vyvolávat paniku. Na Klaudii bylo vidět, že jí to není jedno a že i přes mé snahy ji uklidnit v ní strach zůstává.
Den se neuvěřitelně vlekl. Kdyby nebylo večera, užili bychom si s Klaudií tenhle ráj na zemi.  Katalanťané kolem nás skákali, my jsme baštili ovoce, které nám přinášeli, Joshua nám vyprávěl historky z jeho mořských válečných dobrodružství. Když přišel západ slunce, vyšplhali jsme s Klaudií na vysokou skálu a zde, úplně sami pozorovali, jak se slunce noří do zlatých vln. Tiše jsem Klaudii objal. Přitiskla se ke mně. Cítil jsem, jak jí buší srdce. Podívala se na mě svýma nádhernýma kočičíma očima a pohladila mě po tváři.
„Slib mi, že se ti nic nestane.“
„Klaudie, k tobě se vrátím vždycky, to si pamatuj. “
Políbila mě. Horce a vášnivě. Jako by to mělo být naposledy. Co následovalo po tom, se nedá popsat. Nikdy jsem nezažil nic tak úžasného, jak  toto milování s Klaudií. Když jsme se poté leželi a mlčky přivinutí k sobě pozorovali jak vychází měsíc obklopený hvězdami, věděl jsem, že to dokážu. Že nás z tohoto ostrova dostanu. Posadil jsem se.
„Už je čas lásko. Jdeme si koupit jednosměrnou jízdenku zpět.“
Klaudie mě jen mlčky políbila a chytila za ruku.
Seběhli jsme dolů do spící vesnice. Joshua už nás čekal před jeskyní.
„Už jsem se bál, že jste z toho vycouvali a utekli.“
„No vzhledem k tomu, že jsme na ostrově, nikam se moc utéct nedá.“ řekla kousavě Klaudie.
Joshua se jen usmál.
Vkročili jsme do jeskyně. Plápolající pochodně v našich rukách vytvářely na stěnách strašidelné obrazce. Klaudie mě pevně držela za ruku, občas při nějaké šelestu bylo cítit jak pevně drží. Na břehu černého jezera jsme se zastavili. Voda byla jako inkoust a nebylo vidět vůbec nic.
„Do tohohle se chceš ponořit?“ obrátila se na mě Klaudie.
„No jinou vodu tady nevidím. Klaudie neboj, bude to v pohodě.“
Uvnitř mě ale všechno řvalo, ať nikam nechodím. Joshua mi mlčky předal harpunu.
„Podle pověstí by mohl být klíč maximálně dva metry od břehu, ovšem nevím, v jaké hloubce. Tady máte dutou liánu, poslouží jako šnorchl. Druhý konec budu držet zde na břehu, takže vzduchu byste měl mít dost.“
Mlčky jsem přikývl. V jedné ruce harpunu v druhé liánu sledoval jsem hladinu jezera.
„Hodně štěstí.“ zašeptal s nejistým úsměvem Joshua.
Klaudie se mi náhle vrhla kolem krku.Neřekla nic, jen mě políbila.
„Pamatuj si, že tě miluju, tak se koukej vrátit.“
„Neboj tohle přání ti splním.“
S těmito slovy jsem kousl do liány a skočil do černé vody.

VI.

Studená voda mi vyrazila dech. Zatnul jsem zuby a namířil si to do hlubiny. Neviděl jsem ani na metr. Náhle jsem zaznamenal pohyb. Hluboká černota v sobě skrývala ještě větší temnotu.
„A k..va“ zaklel jsem v duchu.
Rychle jsem se otočil, ale bylo pozdě. Cítil jsem, jak mě něco studeného a slizkého začíná omotávat. Bojoval jsem s tím a snažil se nohama černotu odkopnout. Bylo to ale, jako když kopete do paměťového polštáře. Ucítil jsem škubnutí a liána, spojení se životem, mě opustila.
„Joshua, ten hajzl.“ proletělo mi hlavou. Prudce jsem cukl a podařilo se  mi uvolnit jednu ruku. Prudce jsem se otočil a zůstal tváří tvář obrovskému oku. Velký bratr mě sleduje. Věděl jsem, že mám pouze jednu šanci. A jednu příležitost. Pevně jsem sevřel harpunu a vší silou jsem jí zanořil do skloviny. Ucítil jsem prudké škubnutí a obrovský tlak mě začal drtit. Kraken či něco podobného se se mnou prudce vynořilo. Rychle jsem se nadechl než mě chobotnice začala táhnout opět ke dnu. Z dálky jsem uslyšel výkřik. Klaudie. I v této chvíli jsem myslel na ni. A věděl jsem, že nějaká osminohá příšera mě nezabije. Jako smyslů zbavený jsem bodal a bodal do masy, která mě obklopila. Všude kolem vířil sliz, který mě pohlcoval. Po jednom prudkém bodnutí jsem zahlédl jakýsi záblesk, který ale rychle zmizel ve tmě. Ucítil jsem, že stisk povolil. Prudce jsem sebou škubnul a vymanil se. Naše cesty se rozdělily. Zatímco chobotnice zvolna klesala ke dnu, já jsem urychleně stoupal k hladině.
„Já půjdu tam a ty zase tam, štěstí báj báj“ letělo mi hlavou.
Prudce jsem se vynořil. Byl jsem daleko od břehu, ze kterého mě mí společníci nemohli vidět. Zato já je slyšel.
“ Jessie,“ slyšel jsem křičet Klaudii.
„Je pryč, mořský bůh ho stáhnul k sobě do hlubin.“ chechtal se šíleně Joshua. „ale neboj, já bůh ostrova potřebuje svou bohyni. Na dnešní noc nezapomeneš.“
“ Ty šmejde, tys mu vytrhl lianu, aby se utopil.Jsi nejhorší hajzl co znám.“
„A taky poslední, zůstaneš tu se mnou navždycky.“
„To jsi teda uhodl, blbečku.“
Uslyšel jsem plesknutí a vzlyk.
„Takhle se mnou už nikdy nemluv.“ zasyčel Joshuův hlas.
Ucítil jsem, jak se mi navzdory studené vodě hrne do tváří krev. Tohle ti přijde draho Joshuo. Slyšel jsem jak se Klaudie brání, ale Joshua ji zřejmě svázal lianou a odnášel z jeskyně. Věděl jsem, že jedinou šancí je najít klíč. Proto je lepší, že si budou myslet, že jsem mrtvý. Jediné, čeho jsem se obával, aby Joshua Klaudii neublížil tím nejhorším způsobem a neznásilnil ji. Věděl jsem, že čas je proti mě. Horečně jsem přemýšlel. Náhle se mi vybavila myšlenka na záblesk v temnotě. Klíč. To byl určitě klíč, který pozřela chobotnice a při boji jej vyvrhla. Neváhal jsem ani minutu. Zhluboka jsem se nadechl a ponořil se. Pomalu jsem klesal. Tlak v uších se zvyšoval. Bolest mě oslepovala, ale plaval jsem dál. Náhle jsem uviděl záři. Cítil jsem, že můj ušní bubínek je těsně před prasknutím. Konečně dno. A tam mezi šutry a zvláštními černými řasami ležela svítící kulička. Kousek od ní se pohupovalo něco nesmírně ohavného. Chobotnice. Naštěstí mrtvá. Jedním šmahem jsem chytil kuličku a prudce stoupal na hladinu. Výstup byl nekonečný. Náhle vše skončilo a já vyletěl na hladinu s hlubokým nádechem.  Mám ho. Můžeme vypadnout. Vylezl jsem na břeh. Roztřásla mnou zima. Rychle jsem se zvedl a běžel k východu. U zrcadla jsem zahlédl ještě jednu chodbičku.
„No tak to neodolám.“ pomyslel jsem si.
Malá chodbička vyústila do malé jeskyně, kde byly všude dřevěné bedny, na nichž byla vyražena tři písmena.
„TNT!!“
Dynamit. To je přesně co potřebuji. Rychle jsem sebral několik bedýnek a táhle je k zrcadlu. Rychle, ale s přesností jsem rozmístil výbušninu kolem zrcadla. Časovač jsem nastavil na 30 minut.
„Budeme poslední, kdo zrcadlem projde.“ pomyslel jsem si.
Když jsem vše připravil, vytáhl jsem kuličku a vložil ji do otvoru u zrcadla. Chvíli se nedělo nic. Náhle se plocha zrcadla zavlnila ale její povrch se stal lesklý. Uprostřed se začal točit malý vír. Vše bylo připraveno. Otočil jsem se a vyběhl z jeskyně. Z chýše Joshui zazněl výkřik plný zoufalství a odporu. Ruce se mi sevřely v pěst a rozběhl jsem se k chýši. Doufám, že nejdu pozdě.

 VII.

Rozrazil jsem dveře do chatrče. Na posteli v rohu se svíjela Klaudie v roztrhaných šatech, které spíše než zahalovaly, tak zdůrazňovaly. Joshuovy ruce chtivě držely zmítající se tělo a při pohledu na jeho kalhoty na půl žerdi jsem pochopil, že jsem přišel za vteřinu celá. Jedním trhem jsem Joshuu odtrhl od Klaudie a pěstí jsem ho udeřil do brady. Joshua přelítl celou místnost a zůstal ležet v rohu.
„Jessie ty žiješ?!“ vrhla se mi kolem krku Klaudie nedbajíc, že roztrhané svršky sklouzly z jejího těla.
“ Žiju a koukám, že jsi pěkně opálená. Pobyt na ostrově ti svědčí.“
„Už jsem myslela, že mě ten čuňas vážně ojede.“
„No bylo to o fous. Teď na sebe rychle něco hoď, ať tu neběháš jako bosorka, i když tedy kdyby bylo na mě, vydržel bych se na tebe dívat celý den.“
„Jen dívat jo?“
Nadechl jsem se a vydechl. Klaudie mezitím našla košili, která jí padla jako šaty.
„Padáme odsud.“
Vyběhli jsme z chatrče. A překvapení. Klaudie vykřikla a oba jsme se zastavili v běhu. Kolem chatrče stáli v němém půlkruhu Katalantané a jejich hořící pochodně ozařovaly jejich nasupené tváře.
„No koukám, že máme po přízni.“ rozhlédl jsem se kolem.
„To tedy máte.“ vybelhal se ze své chatrče Joshua „tohle vás oba přijde draho.“
Klaudie se ke mně přitiskla.
„Ty blbečku“ vykřikla „nejdřív nás podrazíš a pak na nás ještě poštveš ty svý trpaslíky?“
“ Můj národ bude mít konečně pořádnou večeři.“
„Já to věděla, že to jsou kanibalové.“
Rozhovor jsem nevnímal a jen jsem myslel na tikající krabičku v jeskyni. Rozhlížel jsem po půlkruhu.
„Až řeknu teď, startujeme.“ zašeptal jsem směrem ke Klaudii.
„Cože uděláme?“
Obrátil jsem oči v sloup. Joshua se postavil před nás.
“ To co neudělala chobotnice, zvládnou Katalanťané a ty mě má drahá stejně neunikneš. Já tě zkrotím.“
“ Další kolo se nekoná šmejde, svou šanci už jsi měl.“ vykřikla Klaudie a kolenem udeřila Joshuu do rozkroku. Joshua s výkřikem padl na zem. Zvedl jsem jej za košili.
“ Adios, jak se říká. “
Odhodil jsem jej. Katalanťané začali hrozně ječet  a všude se zaleskla hrozivě kopí.
„Myslím, že nemáme moc času.“ rozhlédla se kolem Klaudie.
„Zabijtééé.“ řval Joshua na zemi a vzápětí vykřikl i něco neznámým jazykem. Vzhledem k reakci jsem odvodil, že význam slova zůstává stejný.
„Rychle!!“ vykřikl jsem a popadl Klaudii za ruku.
Kotoulem jsme přeskočili řadu černoušků a rozběhli se k jeskyni. Katalanťané za hrozného jekotu začali metat oštěpy a kolem nás zavířily šipky.
„Ještě nás chtějí otrávit.“ zavrčel jsem.
„Jo jako bysme už nebyli otrávení dost, co?“ zasmála se i přes naši situaci Klaudie.
Do řvaní Katalanťanů jsme slyšeli řev Joshui, který za námi běžel v předklonu. Koleno Klaudie zřejmě udělalo své. Ač jsme běželi rychle, mrštnost černoušků byla neuvěřitelná a brzy nás začali dohánět. Jeskyně se blížila. Vběhli jsme dovnitř. Zrcadlo zde stálo klidné a jeho hladina se mírně točila. Uslyšel jsem tikot a pípání oznamující konec odpočtu.
„Teď anebo už nikdy“ zařval jsem „žijte život, ochutnejte smrt. Klaudie teď!!!“
Prudce jsme se odrazili a šipkou skočili proti ploše zrcadla. V tu chvíli se ozval výbuch. Ale to už jsme zaslechli z dálky. Pohltilo nás neznámo. Zřejmě se řítili časem.

VIII.

„Něco k pití?“ naklonila se ke mně letuška.
 „Jednou Martini Dry a jednou finskou vodku?“.“ otočil jsem se na Klaudii. Ta jen přikývla.
Počkat. Tohle už jsme jednou zažili. Viděl jsem jak to Klaudii taktéž zarazilo.
„Je to tak, jak si myslím?“ zašeptala.
Hlavou mi běžely myšlenky. Letadlo, přepadení, ztroskotání, Katalanťané, Joshua, zrcadlo…..
„Klaudie, teď máme příležitost se zachránit a zabránit, aby se některé věci staly. I když připouštím, že některé věci bych si s Tebou zopakoval rád.“
„Na to budeme mít dostatek času, nemyslíš?“
Rozhlédl jsem se opatrně po letadle.  Tamhle jsou. Snědý chlap v druhé řadě nervozně poklepával rukou. Terorista ve vestě byl na druhé straně.
„Kterého chceš?“ zašeptal jsem.
„Beru si vestu.“
„ok, jdeme na to.“
Klaudie se pomalu zvedla a pomalu si to namířila k záchodům. Pomalu jsem vytáhl svou tajnou keramickou pistoli a nenápadně se přesunul k šéfovi teroristů. Zastavil jsem se u něj. snědý chlapík pomalu zvedl oči a zadíval se na mě.
„Přejete si pane?“
„Spíš co si nepřeji, ty šmejde.“ chvatem jsem mu zkroutil ruku a přitiskl zbraň k hlavě.  Ve stejný moment na druhé straně Klaudie složila chlapa ve vestě.
„Nějaký omyl ne?“ řval bandita a pokoušel se mi vykroutit.
Celé letadlo se neklidně rozhlučelo.
„Prosím uklidněte se“ pronesl jsem zvýšeným hlasem. Tito muži měli v plánu unést naše letadlo, ale díky informacím , které jsme získali, jsme mohli přepadení zabránit.
„No myslím, že nemohli.“ ozval se hlas za Klaudií a zpoza závěsu vyšel třetí muž.
Doprčic, zapomněl jsem, že je ještě třetí.
Náhle se ozval třesk a chlapík se zhroutil k zemi. Nad ním stála letuška s pokřiveným podnosem a hlasitě oddechovala.
„Poprosím o klid a aby se všichni vrátili na svá místa. Vás pane a paní poprosím, abyste doprovodili pány sem  dozadu, kde si je převezme maršál.“
Všichni v letadle statečné letušce zatleskali. Odvedli jsme teroristy do zadní části letadla a pak opět usedli na svá sedadla. Letadlo po nás pokukovalo.
„Cítím se jako celebrita.“ zašeptala mi Klaudie do ucha.
Jen jsem se usmál.
„Mohu Vám nabídnout drink na účet naší společnosti?“ usmála se na nás letuška.
“ Tuto nabídku určitě neodmítneme.“ zasmál jsem se a uvelebil se v křesle.

IX.

Tak skončilo naše dobrodružství. Co ale pokračovalo jsme byli my dva s Klaudií. Po sérii přednášek, které měla, se ke mně připojila na mé dovolené. A s návratem jsme nějak nespěchali.
„Víš Klaudie, stejně by mě zajímalo, jak se asi Joshua tvářil, když jsme mu tak těsně unikli a ještě za sebou zametli stopy.“ pronesl jsem nahlas, když jsme spolu odpočívali na písečné pláži.
„Jak by se mohl asi tak tvářit úchyl jeden nadrženej.“ zasyčela Klaudie „blbě. “
Rozesmál jsem se.
„Čemu se směješ? No mě teda do smíchu moc nebylo, když ze mě strhával šaty a představa že…“
Umlčel jsem jí polibkem.
„Mno, tohle je lepší.“zavrněla poté.“ nezajdeme se podívat, jak nám hotel uklidil pokoj?“
„Myslím, že kontrola je velmi nutná.“
Klaudie se jen usmála a zvedla se z lehátka.

 KONEC

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *