Věděl jsem, že to musí přijít. Nebo spíš tušil. Ten okamžik, kdy život stiskne tlačítko a zmizí, odejde, aby se mohlo vše vrátit urovnané a tiše předoucí. Věděl jsem, že tomu musím pomoci sám a to tlačítko stisknout. Odvahu, odvahu, říkám si. Ano mám pravdu přikyvuji si, chce to odvahu. Když přišla první chyba v dokonalém životě matrixu, myslel jsem, že je to konec. Pak ale přišla druhá a já pochopil, že jedna ruka netleská. Vzhledem k zákonům svaté trojice, jsem tak nějak tušil, že přijde trojka. Zákonitě přijít musela, abych našel tu správnou odvahu a stiskl ono pověstné červené tlačítko. Kontrolky přátelsky pomrkávají. Chci jít dál? Chci. Nuže do toho. Zavírám oči a tisknu. Restart začíná.